Židovský hřbitov
Židovský hřbitov vznikl podle Jana Heřmana roku 1897. Podle Víta Korce z Trutnova byl ale založen už 1811 (píše o tom v Cestovní zprávě o prohlídce hřbitova).
Hřbitov se nachází asi 2 km od středu města směrem na sever na mírné stráni, má přibližnou rozlohu 1454 m². Čela náhrobků směřují k severu, řady jsou ve směru západ - východ. Začalo se na něm pochovávat z jižní strany shora a pokračovalo se směrem na sever. Nejnovější hroby jsou u cihlové obřadní síně (má tvar obdélníka 3x4 m), kterou se zřejmě také na hřbitov vstupovalo.
Poslední pohřeb byl na židovském hřbitově asi v lednu 1942 (v zápise z jednání o zrušení hřbitova z 15.7.1965 je i prohlášení Marty Soukupové, že posledním pohřbeným byl její otec Salamon Bohm). Vít Korec v Cestovní zprávě ovšem píše, že se tam pohřbívalo i roku 1944, ale pramen neuvádí. Dopis MNV z 16.3. 1971 obsahuje sdělení: " Dle zjištění bylo na vašem hřbitově poslední pohřbení asi v roce 1939." Paní Eva Dušková, rozená Freyová, se přiklání k prvnímu termínu. Ale paní Emílie Králová, rozená Nespěchalová, si pamatuje, že tam v létě 1942 byla na pohřbu pana Frieda.
Od války hřbitov už jen chátral, protože nebyly peníze na jeho údržbu. Místní občan Štěpán Kosek měl v roce 1969 zájem o cihly z obřadní síně. Chtěl, aby mu ji povolili zbourat (žádost je z 12.1.1969), protože se rozpadá a například strop už skoro neexistuje. Ačkoli Židovská náboženská obec v Praze zbourání povolila (10.3.1970), demolice se nakonec neuskutečnila.
Místní kameník František Pilný ze hřbitova asi v létě 1969 odvezl neznámé množství kamenů. Paní Markéta Freyová ho žalovala z krádeže 24 kusů náhrobků, mimo jiné i její rodiny. Okresní soud ve Svitavách F. Pilného osvobodil s podmínkou, že kameny vrátí (rozhodnutí z 23.1. 1970). Tím to ale neskončilo. V roce 1972 byl obviněn z krádeže dalších 15 kamenů. Dělal z nich obrubníky, schody apod. Náhrobky byly zřejmě kradeny i dříve, ale přistižen byl jen Pilný.
Několikrát se také uvažovalo o zrušení hřbitova. Například to MNV navrhoval Židovské náboženské obci v Praze dopisem z 8.10.1963. Obec s tím souhlasila, ale měla podmínky. Požadovala zřízení pomníku na městském hřbitově nebo v urnovém háji s nápisem: " Památce všech pohřbených na židovském hřbitově". Důvodem bylo to, aby pozůstalí nemuseli platit za zrušení památníku, exhumaci apod. Podmínky MNV odmítl a hrozil, že si ke zrušení vyžádá souhlas hygienika. Předseda MNV také nabízel odkoupení zachovalých náhrobků pro další sochařské zpracování. Další návrhy MNV na zrušení jsou z let 1971 a 1974. Nakonec hřbitov na původním místě zůstal, ale nikdy nebyl opraven a chátral. Dne 28.10.1986 byl na městském hřbitově odhalen pomník na památku židů umučených v letech 1939 - 1945.
Většina náhrobků na židovském hřbitově je dnes povalená, některé jsou i zničené. Všude divoce rostou keře a stromy. V 80. letech se na něj z meliorovaných vedlejších luk a polí dostala voda, která podmáčela hroby i náhrobky. Dokonce se prý přelévala přes kamennou hřbitovní zeď (víme to z dopisu paní Wolfové ze 17.4.1989 na ONV Svitavy).
V roce 2002 jsme ale na hřbitově zaznamenali stavební práce na opravě obřadní síně. Provádí je Správa nemovitostí Židovské obce prostřednictvím firmy MATANA a.s. Praha. Město Litomyšl na opravu finančně přispívá.
Petr Tměj
Prameny: Dana Christianová, David Zeman - Židovský hřbitov v Litomyšli (seminární práce 1993/1994, Škola restaurování a konzervačních technik Litomyšl), vzpomínky pamětníků
Doplnění informací o hřbitově a o židovské tradici pohřbívání (červen 2022)
Litomyšlský židovský hřbitov má tvar lichoběžníku o upřesněné rozloze 1282 m². V lednu 2020 byl zařazen mezi národní kulturní památky. Jeho současným vlastníkem je Židovská obec v Praze. Od poloviny roku 2019 se o něj pečuje jako dobrovolný správce Vojtěch Toms.
Zprávy o založení hřbitova v různých pramenech liší, za nejpravděpodobnější dnes považujeme 2. polovinu 19. století, a to rok 1876. Vstupovalo se na něj zřejmě márnicí, která stojí na jeho okraji.
Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy je daný zásadou nenarušitelnosti hrobů. To znamená, že ostatky pochované osoby musí zůstat navždy stejném místě, kde byly pohřbené, není možné hroby otevírat ani ostatky přemísťovat.
Na hrobech zemřelých stojí stéla – náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země. Jsou na něm různé informace o zemřelé osobě, například její povolání či rod, z něhož pochází, případně popis jejích záslužných činů. Častá bývá nějaká forma vyjádření smutku, zpravidla nechybí požehnání ke šťastnému životu na onom světě. Vzácností ale není ani to, když náhrobek nese pouze jméno a data narození a skonu.
Epitafy na stélách se objevují v hebrejském jazyce, v kombinaci hebrejsko-německé, nebo hebrejsko-české. Méně ortodoxní rodiny volily od začátku 20. století nápis jen v češtině, či jen v němčině.
Židé na náhrobky svých blízkých nepokládali květiny, ale kamínky. Kámen pro mě byl symbolem vzpomínky a zároveň věřili, že na hrobě zůstane věčně. Další důvod je ryze praktický: V období starověku žili židé v poušti a pohřbívali do písku. Aby vítr písek neodvál, navršili na něj kamení.
Co říkají některé symboly na stélách
Ryba – značí, že zde je pochován člověk, jehož příjmení je odvozeno od ryby: Karpeles, Fischel, Fischer.
Jelen – symbolizuje čeleď Neftali a také zastupuje jména: Hirsch nebo Jellinek (z němčiny), Cvi z hebrejštiny
Zvednuté ruce, žehnající ruce – zde leží kněz (kohen), zastupuje také jména jako Kohn, Kahn, Katz
Davidova hvězda (původní symbol šesticípé hvězdy) – symbol židovství, může vyjadřovat i osobní jméno zemřelého David nebo Menachem
Korunka – symbol Tory, kněžství a královské moci a také, a to především, „Korunu dobrého jména“
Hrozen – symbol židovství a duchovního Izraele, také země zaslíbené, jak uvádí Písmo v příběhu, kdy zvědové přinášejí z obhlídky Zaslíbené země obrovské vinné hrozny; ze stejného důvodu potkáváme často révové úponky jako dekorativní symbol v synagogálních prostorách, na náhrobcích i na frontispicích tištěných knih
Palma – říká se, že dobrý člověk roste jako palma – znak plodnosti, životaschopnosti
Otevřená kniha – představuje vepsání jména zemřelého do Knihy věčného života; může také znamenat osobu písaře, učence, kantora, rabína
Levitská souprava (souprava konvice a umyvadla, sloužící k rituálnímu mytí rukou příslušníků rodu kněží) – označuje potomky z kmene Levitů, zastupuje také příjmení Löwy, Löw, Levy, Lewis
Pohřbívání v židovské tradici
V judaismu není smrt absolutním koncem, je součástí lidského života, přechodem v jeho jinou formu. Jde vlastně o jakýsi kritický moment, kdy člověk mění způsob svého bytí. Přesto je smrt chápána jako něco negativního. Život je pro židy posvátný, smrt znamená opustit svoje bližní. Zároveň zbavuje povinnosti sloužit Bohu, která je z rabínského hlediska důvodem k radosti a také smyslem lidské existence.
Pohřeb musí být uspořádán do 24 hodin po skonu, a to jen ve dne. Výjimkou je pohřeb připadající na den šabatu a svátku Jom kipur. Pokud by se pohřeb měl konat o jiných svátcích, je třeba zajistit, aby hrob vykopali nežidé. Rychlé pohřbení souvisí s úctou k tělesné schránce člověka, kdy s postupujícím časem dochází k jejímu rozkladu, zároveň s tím i k zneuctění.
Přípravu pohřbu a pohřebních obřadů má na starosti Pohřební bratrstvo (Chevra kadiša). Zaopatřit zemřelého je považováno za čest, je to nezištný a ušlechtilý skutek, ze kterého žádná osoba nesmí mít prospěch.
Průběh rituálu
Osobu blízkou smrti lidé nesmí opustit. Jejich povinností je stát při ní, když její duše odchází. V tomto okamžiku říkají přítomní jednu z nejdůležitějších židovských modliteb Šma jisrael. Aby se přesvědčili, že opravdu nastal skon, přiloží zesnulému k nosním dírkám na dobu 8 až 10 minut prachové peří.
Se zemřelým se zachází důstojně a ohleduplně stejně jako se živým. Tělo se nechá na 15 minut odpočinout. Pak jsou zesnulému zatlačeny oči a na horní končetiny je vyznačeno Hospodinovo jméno Šadaj. Za dalších 15 minut se tělo položí na zem nohama směrem ke dveřím, ústa se překryjí šátkem, palce na nohou se sváží nití a celé tělo se přikryje prostěradlem. K hlavě zesnulého se položí svíce či olejová lampa na znamení váženosti duše, která opouští tělo zesnulého.
Nejprve je třeba zemřelého na pohřeb podle přísných náboženských předpisů připravit, a to tak, jako kdyby šel na hostinu. Má být umyt, učesán, má mít upravené nehty a být oblečen. Platí zásada, že omývání muže přísluší pouze mužům a omývání ženy jen ženám. Používá se teplá voda a tělo nesmí být nikdy odhaleno více, než je nezbytně nutné. Tuto fázi doprovází modlitba seskládaná z biblických veršů.
Poté je mrtvý oblečen do rubáše z bílého plátna. Judaismus určuje, že nesmí být patrný rozdíl mezi bohatým a chudým, a tak mají všichni pohřbení bez výjimky stejné oblečení. Ze stejného důvodu se nehoblují prkna, z kterých se vyrábí rakev.
Proces přípravy se nazývá tahara.
Před obřadem si blízcí příbuzní jako výraz smutku natrhnou oblečení, což je starý zvyk pocházející ještě z Orientu.
Ciduk ha-din, v překladu „ospravedlnění soudu“, je první částí pohřbu. Po modlitbě uznání Boží spravedlnosti a smíření se s jeho soudem následuje pohřební řeč. Pronáší ji rabín, jejím obsahem jsou dobré skutky zemřelého.
Následně se seřadí průvod a doprovodí rakev se zemřelým uloženou na márách k připravenému hrobu.
Když se rakev do hrobu spustí, každý z přítomných na ni hodí tři lopatky hlíny jako projev cti zemřelému dítěti Izraele.
Do hrobu se nedávají žádné šperky ani cennosti. Zesnulý s sebou dostane jen to, co patří k tělu anebo co se stalo jeho životní součástí, jako např. protéza. Zároveň tam ale musí přijít vše, co z člověka vyjde v době umírání. Třeba v případě krvácení musí být krev pohřbena ve speciální nádobě se zemřelým v rakvi. Pokud by člověk zemřel násilnou smrtí, je nezbytné ho uložit i s hlínou, do níž se vsákla jeho krev, a v oděvu, ve kterém byl zabit. (V tomto případě by neproběhlo převlékání těla do rubáše. Rituální praxe totiž tvrdí, že zavražděný člověk musí předstoupit před Boží soud se vším, i s tím oděvem, aby potrestání viníka bylo o to pádnější.)
Poslední fáze obřadu se odehrává v synagoze, výjimečně u hrobu. Zúčastnění se nejdříve společně pomodlí, pak některý z mužských příbuzných předříkává Kadiš. Kadiš není modlitba v pravém slova smyslu, tedy prosba za klid duše zemřelého. Nepojednává o smrti, ale velebí Boha a jeho všemohoucnost.
Při odchodu od hrobu nebo ze synagogy si všichni účastníci pohřbu rituálně umyjí ruce. Tradice velí, že přátelé zvou pozůstalé na hostinu útěchy.
Ideální zdroj informací pro zájemce o toto téma:
Jaroslav Achab Haidler: Židovské hřbitovy a pohřbívání
Autor je v současné době jedním z největších odborníků na židovské hřbitovy u nás. Jeho práci si můžete pročítat i na stránkách www.chewra.com
Použité zdroje:
HAIDLER, Jaroslav Achab. Židovské hřbitovy a pohřbívání. Praha: Grada, 2019. ISBN: 978-80-271-0261-7
POUCHLÁ, Martina. Tradiční židovský pohřeb je spojený s trháním oděvu i vyléváním vody. In: Temata.rozhlas.cz [online]. 12.4.2016 [cit. 16.05.2022]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/tradicni-zidovsky-pohreb-je-spojeny-s-trhanim-odevu-i-vylevanim-vody-7992063
REIFOVÁ, Gabriela. Pohřbívání v židovské kultuře jako souhrn sociálně-náboženských funkcí a jejich proměna v čase. In: kulturnistudia.cz [online]. 2.2015 [cit. 16.05.2022]. Dostupné z: https://kulturnistudia.cz/pohrbivani-v-zidovske-kulture-jako-souhrn-socialne-nabozenskych-funkci-a-jejich-promena-v-case/
SVOBODA, Lukáš. Symbolika židovských náhrobků. In: kvmuz.cz [online]. [cit. 16.05.2022]. Dostupné z: http://kvmuz.cz/typ/zidovske-hrbitovy/symbolika-zidovskych-nahrobku
VODVÁŘKA, Tomáš. Symboly na židovských náhrobcích. In: vodvarka.blog.idnes.cz [online]. 11.8.2016 [cit. 16.05.2022]. Dostupné z: https://vodvarka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542594
Průvodce brněnským židovským hřbitovem. In: zob.cz [online]. 10.2016 [cit. 16.05.2022]. Dostupné z: https://www.zob.cz/wp-content/uploads/2016/10/pruvodce_hrbitovem_cz_symbolika_web.pdf
