Expedice Terezín
Než jsme se naplno pustili do pátrání po litomyšlských židech, potřebovali jsme se dozvědět něco o způsobu života a dějinách národa, z něhož pocházeli a k němuž se více či méně hlásili. A tak jsme si prohlíželi CD-ROM vydaný Židovským muzeem v Praze, povídali si o tom, co jsme se dozvěděli, poslouchali židovské písně a nakonec vyrazili do Terezína.
Naše poznávací cesta začala 10. října v brzkých ranních hodinách. Odjížděli jsme už v 6:00 hodin od školy.
Pevnost Terezín nechal postavit v letech 1780 - 1790 Josef II, aby chránila přístupové cesty, po kterých pronikala nepřátelská vojska do středu Čech. Ve městě vzniklo v listopadu 1941 ghetto. Do něj Němci sváželi z celého Protektorátu židy. Když se už nevešli, odváželi je postupně do koncentračních táborů, nejvíce do Osvětimi.
Po příjezdu do Magdeburských kasáren nás uvítala paní Chládková v půdním divadle, kde jsme pak měli celý dopolední program. Ve škole jsme se na návštěvu Terezína připravovali. Prohlíželi jsme si CD-ROM o dějinách židů v Čechách, o jejich náboženství a kultuře. Také jsme si vysvětlovali různé pojmy a vyplňovali jsme pracovní listy. Takže když jsme si začali povídat s paní Chládkovou, hodně jsme toho už věděli. Ale zdaleka ne všechno. Nejprve přišly na řadu dějiny židů, hlavně jsme se zdrželi u událostí od doby, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Pak jsme si připomněli židovské svátky a prohlíželi jsme si obrázky různých předmětů, které se vztahují k židovskému náboženství. Nejdůležitější slova byla napsána na tabuli: šalom, purim, kipa, roš ha šana, chanuka, tora, synagoga, rabín, šabat.
Potom jsme se podívali na video o Terezíně a následovala přestávka na jídlo. Mohli jsme si i uvařit čaj nebo polévku.
Po obědě jsme se vydali s průvodkyní paní Štulcovou na prohlídku bývalého ghetta. Byl to vlastně koncentrační tábor pro Židy. Ti doma museli všechen svůj majetek odevzdat Němcům a do Terezína si mohli vzít zavazadlo do 50 kg. Židé jezdili do Terezína vlakem, ten zastavoval v Bohušovicích a lidé si všechno do ghetta nesli v ruce. Museli jít pěšky 3 km. Koleje byly do města postaveny až v roce 1943. Mnoho vězňů přijelo už mrtvých, další umírali hromadně krátce po příjezdu. V ghettu dostali na uvítanou jen náhražku kávy a malý kousek chleba. Zpočátku byli židovští vězni umístěni jen v kasárnách, do poloviny roku 1942 pak proběhlo nucené vystěhování původního obyvatelstva. Celý Terezín se stal městem za mřížemi. Rodiče byli odděleni od dětí a muži od žen. Ulice byly označeny čísly a písmeny. V domech bydlelo stále víc lidí, v muzeu je jedna místnost zařízená tak, jako v době války. Jsou tam například třípatrové palandy, ešusy, kufry, části oblečení.
Terezínské ghetto, které mělo původně být jen sběrným a průchozím táborem pro židy z Čech a Moravy, se stalo také tzv. starobním ghettem pro vězně z Německa a z dalších zemí okupovaných nacisty. Od jeho vzniku do dubna 1945 bylo do Terezína deportováno na 140 000 mužů, žena a dětí z českých zemí, Německa, Rakouska, Holandska, Dánska, Slovenska a Maďarska.
Když jsme se vrátili zpátky do půdního divadla, porovnávali jsme transportní seznamy s našimi a hledali litomyšlské židy. Vypisovali jsme si všechny důležité údaje, například jejich transportní čísla a transporty, kterými z Terezína odjeli a kam. Pak jsme po nich pátrali i v Pamětní knize. Některá jména se nám najít nepodařilo.
Ve tři hodiny jsme odjeli do Malé pevnosti. Ta sloužila už od počátku 19. století jako vězení pro vojenské a politické vězně, ale i pro odpůrce habsburské monarchie. Celosvětovou proslulost získala až při okupaci českých zemí nacisty.
Věznice se dělila na 4 dvory. Ve dvoře číslo 1 bylo 17 hromadných cel a 20 samotek, ve dvoře 2 se nacházely převážně dílny, ve kterých pracovali vězňové, trojka byla věznice pro ženy a čtyřka pro muže.
My jsme si prohlíželi hlavně první dvůr, protože tam byli vězněni židé. Průvodce nám řekl, že v Malé pevnosti se nikdy netopilo. V celách se tísnilo až 100 vězňů. Cely byly přeplněny a oni často museli spát vestoje. Lidé žili ve špatných podmínkách. Například když se jednou za dlouhou dobu myli, nejdříve přišly na řadu ženy, potom muži, na které už zbyla jen studená voda, a poslední šli židé, na některé už voda nezbyla. Všichni si museli nechat vydezinfikovat prádlo, ale nemělo to žádný účinek. Jen tím Němci vězňům znepříjemňovali život, protože jim vraceli mokré oblečení. To si museli hned obléknout. Mnoho z nich z toho onemocnělo.
V pevnosti se šířila řada nemocí, na konci války tam vypukla epidemie skvrnitého tyfu.
Malou pevností prošlo za války 32 000 vězňů, z toho 5 000 žen. Po osvobození byli v Terezíně soustředěni němečtí okupanti, mezi kterými byl tvrdý terezínský velitel Heinrich Jőckel. V roce 1946 byl odsouzen a popraven.
Vojtěch Jána
