Příběh o matce a dceři
Anita Fischerová, provdaná Franková, se narodila v Litomyšli 13. července 1930 Ele Fischerové (narozena 23.10.1902 jako Felixová) a JUDr. Josefu Fischerovi. Její rodiče se poznali na plese v Hradci Králové. Vzali se v roce 1929 a paní Ela, která jako svobodná žila v Praze, se přistěhovala za manželem do Litomyšle. Bydleli na dnešní Trstěnické ulici číslo 532. Měli malé auto značky Tatra se stříbrnou metalízou a psa - skotského teriéra. Byla to bílá fena, jmenovala se Spoty.
Pan Fischer si na dnešním Smetanově náměstí v čísle 113 zřídil kancelář. Uměl perfektně německy, francouzsky a latinsky. Jeho hlavními klienty byli sedláci z okolí, mezi nimi hodně Němci.
Když se Anita narodila, zaměstnali k ní dětskou sestru. Ta paní Ele s holčičkou pomáhala. Anita ji měla moc ráda a říkala jí Maceška (jakoby druhá maminka, od macecha, ale hodná). Když byly Anitě dva roky, dětskou sestru na pár let vystřídala vychovatelka Lenka.
Holčička často "zlobila s jídlem", a dokonce si k narozeninám přála, aby jeden celý den jíst nemusela. Jednou ale dostala velkou chuť na koňskou sekanou, kterou pekli v "jejich ulici" Skřivanovi a která byla ve městě vyhlášenou pochoutkou. Slečna Lenka Anitu ke Skřivanovým vzala a jí tam moc chutnalo. Když se o tom maminka dozvěděla, zlobila se, že Anita měla "špatné jídlo".
Do domácnosti Fischerových patřila také slečna Ema. Pocházela z nějaké vesnice z chudé rodiny a u Fischerových dostala práci. Brzy se tam cítila jako doma, všechny členy rodiny si velmi oblíbila. Někdy v roce 1938 se vdala a odstěhovala se z Litomyšle. Po válce ji paní Ela s Anitou vyhledaly. Stýkaly se s ní pak až do její smrti.
Paní Fischerová nechodila do práce. Ráno ale vstávala s manželem a s dcerou a ještě v županu s nimi snídala. Pak asi nakupovala a společně s Emou vařila oběd. Odpoledne chodívala manželovi do kanceláře naproti.
Na dobu, kdy žila v Litomyšli, má paní Franková mnoho drobných vzpomínek: Například si pamatuje na nedaleký obchůdek u Bradů, kde měli sud s ančovičkami, ze kterého si zákazníci dobrotu sami lovili. Nebo jak maminka Ela kupovala husu a doma ji vykrmila šiškami, husí játra pak zapékala do sádla. Paní Franková vzpomíná také na chuť žabích stehýnek smažených jako řízek a na rodinné výlety do nedaleké vesničky Nedošín, kde v letní restauraci hostům servírovali pstruhy.
Zapomenout se prý nedá ani na krocana, kterého chovali u sousedů. Malá Anita se ho moc bála. Měla totiž červený kabátek a krocan na ni vždycky hudral.
Fischerovi měli v Litomyšli hodně přátel, nejen židů. Jezdili s nimi na výlety, chodili na plesy, do divadla, na maškarní bály. To se vždycky domluvili na stejné masce, oblékli se do ní a snažili se navzájem překvapit nápadem. Chodili na bridž a na mariáš, na kurtě za sokolovnou hráli tenis. Nejvíc se přátelili s rodinou pana Bartoše, zubaře, a s Freyovými.
Paní Ela měla sice jen základní vzdělání, ale byla velmi chytrá a energická. Ráda sportovala a všechno jí lehce šlo. V létě učila Anitu na staré plovárně plavat, v zimě lyžovat. Pan Josef plavat ani lyžovat neuměl. Hrál jen tenis, ale zato dobře.
Anita občas chodila do kina, viděla několik filmů se Shirley Temple a také "disneyovku" Sněhurka a sedm trpaslíků. Měla tehdy velmi populární knihy pro děti, jako například Broučky, Staré pověsti české, Povídání o pejskovi a kočičce, Dášeňku.
Do synagogy Fischerovi chodili určitě na Vysoké svátky, tj. židovský Nový rok a Den smíření. Anitu brávali s sebou. Paní Franková si pamatuje také oslavy svátku Tóry s dětským průvodem, který organizoval pan rabín. Děti při něm chodily kolem synagogy a mávaly československými vlaječkami. Nakonec každé dostalo sáček bonbónů.
Jako školačka se Anita účastnila výuky židovského náboženství, kterou vedl pan rabín, a s velkým zájmem četla Olbrachtovy Biblické příběhy.
Fischerovi drželi stejně jako všichni ostatní Litomyšlané Velikonoce i Vánoce. Ke vzpomínkám paní Frankové patří, jak jednou na Vánoce nečekaně přijel na návštěvu dědeček. Její tatínek prý tenkrát rychle schoval betlém. Dědeček věděl o stromečku, ten mu nevadil, ale s betlémem možná rodiče nechtěli riskovat.
Na 28. října býval v Litomyšli slavnostní lampiónový průvod. Šel od sokolovny ke Smetanovu domu, vlastně přes celé město. Na lampiónech byly obrázky T.G. Masaryka. Paní Anita si pamatuje, jak jednou brečela, protože kdosi měl "většího Masaryka" než ona.
Když nastal čas jít do 1. třídy, podle bydliště příslušela Anita do školy u zámku. Její kamarádka Eva Freyová, která bydlela na opačné straně města, měla nastoupit do tzv. cvičné školy na dnešním Komenského náměstí. Anita z toho byla celá zničená, a protože pořád brečela, maminka Ela zařídila, že obě děvčata přijali do "Eviny" školy. Hned první den si samozřejmě sedly spolu. Ale dlouho jim to nevydrželo. Ony se totiž tvářily způsobně, ale pořád se pošťuchovaly a snažily se jedna druhou vystrčit ze sedátka do uličky. Jejich třídní pan učitel Václav Morávek je brzy rozsadil. Vedle Evy byla v té době Anitinou nejlepší kamarádkou Bedřiška Čepelková. Ve 2. a 3. třídě děvčata učila paní učitelka Benešová.
Do školy to měla Anita dost daleko. Ale stejným směrem byla i tatínkova kancelář, takže část cesty měli společnou. Na dnešním Smetanově náměstí se rozloučili a holčička už došla sama. Ze školy často chodívala s Evou k Freyovým domů, třeba i na oběd.
V "době Mnichova" dostal pan Fischer infarkt. Pak se v Litomyšli začalo mezi židy mluvit o emigraci. Paní Markéta Freyová zanechala vzpomínku na to, jak se potkala na podsíni s panem Fischerem. Přišla řeč i na tohle téma a on říkal : "Prosím tě, to jsou samí dobrodruzi, ti emigranti. Copak vědí, že se tam budou mít líp, že tam budou mít na růžích ustláno? My to tady přečkáme." Byl to velký optimista a také vlastenec.
Pak se na zdi domu, kde měl kancelář, začal objevovat nápis JUDE a ubývalo mu klientů. Po vzniku protektorátu nesměl pracovat jako advokát, a tak se rodina přestěhovala k dědečkovi do Rychnova nad Kněžnou. Anita tam dříve jezdila na prázdniny, měla v Rychnově hodně kamarádek, rychle si na nový domov zvykla. Dochodila tam také třetí třídu.
Pan Fischer se rozhodl, že se vyučí pekařem, aby mohl uživit rodinu. Jenže když začaly pro židy narůstat různé zákazy, zdálo se mu, že ve velkém městě spíš dostane nějakou práci. V Praze paní Ela zdědila třípatrový činžák, Fischerovi se do něj stěhovali koncem září 1939. Museli se také rozloučit se Spoty. Paní Anita si pamatuje, jak moc pro ni brečela.
Škola začala toho roku v Praze až 1.10., Anita nastoupila do čtvrté třídy. Ale zakrátko dostal Josef Fischer druhý infarkt a na ten 17.11.1939 zemřel. Anita zůstala s maminkou sama.
Dne 30.7.1942 se obě dostavily na shromaždiště u Veletržního paláce a 3. srpna odjely transportem AAW do Terezína. Anita měla číslo 245, paní Ela 244. Ta se těšila, že bude konečně klid. Dlouhé čekání na transport a nejistota ji vyčerpávaly. Nevěděla totiž, že z Terezína jedou transporty dál.
Ghetto bylo v době jejich příjezdu přeplněné, žilo tam tenkrát asi 60 tisíc židů. Všichni civilní obyvatelé už město opustili.
Anita s maminkou vystoupily v Bohušovicích, naložily na vůz padesátikilová zavazadla a došly pěšky. Ta zavazadla už zpátky nedostaly. Bydlely nejdříve v prádelně jedné hospody na cihlové podlaze. Pak Anitu odstěhovali do Drážďanských kasáren, kde v jedné místnosti soustředili povinně všechny děti. Anita jako jedináček byla na maminku upnutá. Špatně odloučení nesla, hodně brečela.
Jídlo bylo v Terezíně nedobré a bylo ho málo. Ráno lidé dostávali například černou kávu bez cukru, v poledne polévku a 5-6 malých brambor. Denně 37 dkg chleba a 2 dkg umělého tuku, na týden 5 dkg cukru. Příděly byly různé, lišily se třeba i podle kategorií vězňů.
Dospělí museli v ghettu pracovat. Ze začátku každému přidělili nějakou fyzickou práci: zametání, přerovnávání, přenášení všeho možného. Po čase se už práce rozlišovala podle profese, zájmu, protekce i štěstí. Paní Ela začala dělat zdravotní sestru v blázinci. Děti pracovaly na jaře a v létě příležitostně v zahradách. Chodily tam docela rády, dostaly se trochu do přírody a mohly si ukrást něco k jídlu.
Brzy po příjezdu Anita onemocněla. V Terezíně totiž právě řádila epidemie spály. Tři měsíce (až do 18.12. 1942) ležela v nemocnici. Nejprve se spálou. K ní se pak přidaly žloutenka a nakonec i komplikace se srdcem.
Když se holčička uzdravila, nevrátila se zpátky do Drážďanských kasáren, ale dostala se do heimu. Bylo to vlastně štěstí. Rodiče, kteří celý den pracovali, neměli na své děti čas. Ale v heimu se o ně starali vychovatelé a snažili se je nějak zabavit. Dokonce pro ně chystali i tajné vyučování. Zájem byl velký, ale míst málo. Možná i proto se Anita dostala mezi o rok mladší holčičky. Po letech se tam setkala s kamarádkou z Litomyšle - Evou Freyovou.
Transporty z Terezína stále odjížděly, ale Němci ještě netrhali rodiny. Proto když Ela a Anita Fischerovy dostaly předvolání do transportu, byla Anitina nemoc důvodem k odkladu. Koncem ledna 1943 byla Anita zdravá a s maminkou nastoupila do "šlojsky". Ale zase neodjely. V noci před odjezdem byly naštěstí sestry z transportu vyřazeny.
Jenže 18.12.1943 už do transportu nastoupily. Padesát osob Němci nacpali do malého nákladního vagónu. Paní Anita si pamatuje, jak ženy plakaly, děti křičely, muži se hádali. Po 36 hodinách cesty jejich vlak dojel do Osvětimi Birkenau.
Přijeli v noci. Všude byl velký rámus. Vyhnali lidi z vagónů a přinutili je položit zavazadla na perón. Pak je nahnali do nákladních aut. Odvezli je do lágru. Kolem něj byly ostnaté dráty a vysoké věže. Nacpali je po 2500 do dvou baráků. Mohlo se jen stát, na sednutí nebylo místo.
Ráno vězně odvedli do sprchy. Před koupelí jim vytetovali na ruku čísla. Anitě 72780 a její mamince 72779. Po umytí jim dali jako oblečení hadry a své věcí už nikdy neuviděli.
Anitu a paní Elu definitivně ubytovali v Birkenau v úseku BIIb. Baráky - ubytovny byly dlouhé, prostředkem vedl cihlový komín. Přikládalo se z obou stran, ale v zimě se netopilo. Na komín se nesmělo sedat. Spalo se na třípatrových palandách, každé patro bylo určeno pro šest vězňů.
Paní Ela se přihlásila k ošetřovatelské službě na bloku 3. Anita jako dítě ještě pracovat nemusela. S jídlem to bylo hodně špatné. Ráno byl čaj, pak tuřínová polévka, večer 30 dkg chleba a střídavě 1 dkg tuku nebo lžička marmelády nebo půl kolečka salámu. Na kvalitě a množství jídla se poznalo, že Němci prohrávají, bylo stále horší.
Na jaře 1944 Ela a Anita prošly selekcí, kde se rozhodovalo, jestli odjedou na práci nebo zůstanou v Osvětimi. Anitě bylo pouze 14 let, a to nestačilo. Proto maminka řekla, že jí je 16. Ale Němci ji nevzali. Maminka si nějak vymohla, že tedy vyškrtnou ze seznamu obě dvě.
Když šly k selekci podruhé, byl Mengele opilý. Měly štěstí. Vybral je na práci, a tím se vyhnuly plynové komoře.
2. července 1944 přešly do protějšího lágru Frauenlager Auschwitz, kde čekaly na další transport. Anita tam dostala zápal plic, ale česká lékařka ji nemohla nechat v nemocnici déle než 10 dní. 18.7. 1944 Ela s Anitou odjely z Osvětimi do Stutthofu.
Tam se připravovaly první pracovní transporty. Při zápisu do seznamu byly vyřazovány ženy pod 16 a nad 40 let, proto paní Ela řekla, že Anitě je 18 a jí 38. Pak odjely transportem do Dörbecku, kde kopaly celé dny zákopy. V poledne jim vozili polévku, ale stejně měly pořád hlad. Proto na vedlejším poli kradly řepu.
Dne 1.9.1944 vězeňkyně odvezli do Guttau. Opět kopaly zákopy, ale tentokrát na ně dohlíželi hrozně zlí příslušníci Hitlerjugend.
Tábor stál na louce u vesnice. Jídla ubylo, dostávalo se jen ráno a večer. Jedinou vodou byl potok, který v zimě zamrzal. Ženy bydlely ve velkých kruhových "stanech" z nějaké překližky. Spaly na slámě. Stále byly v hrozné zimě, pršelo i do stanů. Neměly nic na převlečení. Rychle se mezi nimi rozmnožily vlasové i šatní vši.
Koncem října Anita dostala tyfus, později se přidal i svrab. Měla celé tělo, hlavu, ruce a nohy pokryto impetigy. Protože její maminka neměla boty, mohla s ní zůstat v lágru a starat se o ni.
19. ledna 1945 se přiblížila fronta. Esesáci sehnali ty, které ještě mohly chodit, a odvedli je neznámo kam. V lágru zůstaly jen nemocné. Jednou přišel do "nemocnice" esesák se stříkačkou, že bude dávat injekce proti tyfu. Byl to jed strychnin, naštěstí se na všechny nedostalo. Mezi nimi byla i Anita.
Ženy, které neodešly ani nedostaly injekci, chtěli SS zastřelit. Vedli je k připravenému hrobu. Ty, které zůstávaly pozadu, ubíjeli pažbami. Ze smutného průvodu některé vězeňkyně zázrakem přežily. Štěstí měly také Anita s maminkou. SS utekli a ony se s rozbitými hlavami vrátily do tábora, kde zůstaly ležet v bezvědomí.
21. ledna přišli Rusové. Nakrmili je, ošetřili, pak je ubytovali v nějakém vyklizeném domě a dali jim nové šaty. Po nějaké době je Rusové umístili do týlové nemocnice pro zraněné vojáky přímo z fronty v Deutsch - Eylau. Nemocnice byla oproti Guttau úplný ráj. Paní Anita si pamatuje, že tam chodila s kamarádkou do kuchyně loupat brambory.
Po čase ten, kdo byl v lepším zdravotním stavu, dostal nabídku pomáhat blíž frontě. Kdo na tom byl hůř, toho odvezli dál do vnitrozemí. Paní Ela byla slabá, takže ji i Anitu odsunuli hluboko do ruského vnitrozemí do vojenské nemocnice v Syzrani a po dvou týdnech do civilní nemocnice v Kujbyševě. Tam je později čekala nabídka, nebo spíš nucení, odejít pracovat do kolchozu. Ale než k tomu došlo, ocitly se obě koncem srpna 1945 na kujbyševském předměstí v pracovním táboře pro německé zajatce, kde věznili i odsouzené Rusy. Paní Ela tam musela povinně chodit s německými zajatci do práce.
Anita nenáviděla Rusy stejně jako Němce. Její maminka se totiž v tomhle dalším koncentračním táboře úplně vysílila psychicky i fyzicky. A co se nepodařilo Němcům, podařilo se teď Rusům rozdělit matku a dceru.
Když byla jednou v září 1945 paní Ela v práci, přišel za Anitou nějaký pán, snad velitel tábora, a řekl jí, že pojede ještě se třemi holčičkami pryč. Maminka se o tom dozvěděla až po návratu z práce na apelu, odkud se ten voják chystal Anitu odvést. Anita se bránila, nechtěla se od maminky odloučit a ta to nechtěla dovolit. Ale muž na paní Elu vytáhl revolver a odtrhl je od sebe.
Pak tedy jela Anita s těmi holčičkami téměř pět týdnů do Frankfurtu nad Odrou a odtud z čtyřtýdenní karantény do Prahy. Tam se dostala asi v polovině listopadu 1945.
Paní Elu z neznámých důvodů ještě drželi v Rusku. Její bratr se snažil přes ministerstvo zahraničí o její návrat. Anita se dokonce v Litomyšli setkala s ministrem Zdeňkem Nejedlým a prosila ho o pomoc.
Ela Fischerová se domů vrátila 7. března 1946.
Bydlely s Anitou v Praze, Anita tam chodila na gymnázium. Nastoupila do kvarty a do konce roku měla udělat zkoušky ze "zameškané" látky. Každý den po škole chodila na doučování. Byla to hrozná práce a hodně ji to vyčerpávalo. Zkoušky nakonec udělala. Na gymnáziu, i když už na jiném, také odmaturovala a pak vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a archivnictví.
Ela Fischerová zemřela 30. ledna 1950 na následky zranění hlavy, které jí způsobili Němci v Guttau.
Anita se v roce 1950 vdala a v roce 1956 porodila dceru, kterou pojmenovala po své mamince Ela. Ela má dnes dceru Aničku, narodila se 1983. Je to jediný přímý potomek z celého rodu Fischerů a Felixů (v přímé linii).
Štěpán Kotyza a Petr Tměj
Pro období leden 1943 - leden 1945 použita literatura
Fischerová, Ela: Dopis přítelkyni, in: Svět bez lidských dimenzí, Praha 1991
