Příběh o elegantním tenistovi
Otto Sgall (narozen 30.března 1894) byl druhým synem Eduarda a Bedřišky Sgallových. Měl bratra Oskara a sestry Růženu a Irenu. Sgallovi bydleli na Dolní (dnes Havlíčkově) ulici ve vlastním jednopatrovém domě s malým dvorkem a protáhlou zahradou. Eduard byl obchodníkem s textilem. Paní Bedřiška pocházela z pěti dětí. Její dva bratři se jako mladí odstěhovali z Jaroměře do Vídně. Jeden z nich, Ernst Pick, se pak stal univerzitním profesorem a druhý, Otto Pick, úspěšně podnikal v textilní výrobě. (Díky značnému majetku mohl na konci 30. let pomoci většině sourozenců vystěhovat se do Kanady.)
Litomyšlský Otto Sgall žil po tatínkově smrti s maminkou, převzal obchod a vybudoval tzv. faktorství, dnes bychom řekli velkoobchod. Nakupoval bavlnu a len, materiál posílal tkát a barvit, v Litomyšli měl střihače a rozvážel metráž.
Podnikání se mu dařilo a na počátku 30. let už ho ve městě řadili "k těm bohatým". Na zahradě na "Kodymce" (v dnešní ulici Kapitána Jaroše č. 428) měl se třemi přáteli tenisový kurt. Litomyšlané mu říkali "židovský tenis" (ve městě byl ještě jeden kurt u sokolovny, ten ale bez přízviska). Snad proto, že byl soukromý a chodil na něj hrát jen úzký okruh lidí, převážně židů. Tenisu se na něm určitě věnovali Polákovi. Pan Drbal nám vyprávěl, že se posměšně říkalo: "Židi tam plácají vítr."
Otto Sgall byl poměrně vysoký, štíhlý, měl krásné tmavé vlasy a líbil se dívkám. V roce 1932 nebo 1933 se oženil s Micií Fingerovou, která byla o 19 let mladší. Jako spoluobčané se asi znali, ale jejich vztah opravdově začal až na studentském plese. Micie si na něj vypůjčila od kamarádky z Plzně úžasné vínové šaty. Slušelo jí to tehdy víc než jindy. Byla to krásná dívka, tmavovlasá a okatá. Není divu, že se do ní Otto zamiloval. Brzy byla svatba.
Otto vykoupil od přátel zahradu s kurtem a jeho tchán Rudolf Finger na ní nechal od vyhlášeného místního stavitele Vlacha postavit velký dům pro dvě rodiny jako věno pro dcery Micii a Markétu, která se tehdy s manželem Viktorem Freyem a dcerou Evou přistěhovala z Plzně. Bohatší Sgallovi obsadili přízemní byt, který si přepychově zařídili. (Měli například stejný nábytek v místnosti jako dýhování dveří a obložení zárubní.) Freyovi se zabydleli v prvním poschodí.
Manželé Sgallovi byli v Litomyšli známí jako překrásný pár. Micie chodila ráda hezky oblečená, pořizovala si nákladné a elegantní šaty podle poslední módy. Málokdy mívala kalhoty, lidé si ji pamatují hlavně v kostýmu. V zimě nosila kožich. Byla vždycky perfektně upravená a učesaná. Pan Otto ji v tom podporoval. Říkal, že žena má být odrazem svého muže. Ale byl velmi žárlivý a manželka bez něj nikam sama nesměla. To jí dost vadilo, protože byla na rozdíl od něj velmi společenská. Když měli Freyovi návštěvu, nemohla někdy ani o patro výš k sestře.
Se svou tchýní prý Micie neměla zrovna idylické vztahy. Paní Markéta Freyová ve vzpomínkách zachytila, že stará paní Micii vyčítala malé věno. Z jiných pramenů ale zase víme, že mladí Sgallovi bývali u paní Bedřišky, která byla od roku 1930 vdovou, častými, a vítanými, hosty.
5. května 1934 se Sgallovým narodil syn Milan.
Když začalo pronásledování židů, udělal pan Otto tajně výprodej. Mnozí lidé, například paní Marie Kratochvílová, si tak levně pořídili celou výbavu. Sgallovi se museli z domu vystěhovat, bydleli pak na Dolní ulici u paní Bedřišky.
Do transportu nastoupili v Litomyšli 2. prosince 1942, do Terezína dorazili transportem Cf 5.12.1942 z Pardubic. Transportem Dm 6. září 1943 odjeli do Osvětimi Milan (4724), Otto (4725) a Micie (4726). V plynové komoře ti tři zahynuli 8. března 1944.
Bedřiška Sgallová odjela do Osvětimi až 15.12.1943 transportem Dr s číslem 1856. Navzdory svému věku (bylo jí 75 let) do poslední chvíle doufala, že přežije. Paní Ela Fischerová, která dělala v Osvětimi zdravotní sestru, po válce vydala svědectví o tom, že paní Bedřiška "nešla do plynu", ale zemřela hladem a žízní. Nikdo, ani ona, ji prý nesměl podat vodu.
Smutný konec v plynové komoře čekal i na Ottovu sestru Irenu, provdanou Pollakovou, vdovu po dětském lékaři, za kterého se provdala v Pardubicích. Zahynula spolu se svými dětmi Lenkou (14 let) a Josefem (11 let), které v červenci 1944 při likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau odmítla opustit.
Druhá Ottova sestra Růžena, provdaná Holznerová, žila s manželem a dcerami Věrou a Lydií v Hronově. I celá její rodina se přes Terezín dostala 16.12.1943 do Osvětimi. Tam Růženu přepadlo tak silné krvácení, že se musela přihlásit na nemocniční blok, kde si ji vybral na své "pokusy" doktor Mengele. Jednou prý řekla dceři Lydii, ať nechodí za barák, že tam na hromadě mrtvol leží i mrtvé tělo babičky. Růžena zázrakem přežila Mengeleho "péči", ale její stopa končí převezením na práci do jiného tábora, snad do Stutthofu.
Emil Holzner zahynul v Osvětimi v červenci 1944, pravděpodobně v plynové komoře. Věru a Lydii čekala 2. července 1944 obávaná selekce. Mengele Věru uznal za práce schopnou, ale Lydii, které nebylo ani patnáct, vyřadil. Statečná Věra sestru duchapřítomně vtáhla zpátky do bloku a tím ji vlastně zachránila. Obě sestry pak pracovaly v táboře Gross-Rosen. Přežily i pochod smrti, který trval nekonečných šest neděl, a v Bergen-Belsenu se dožily osvobození.
Věra, provdaná Jílková, dnes žije v Praze, Lydie v 66 letech zemřela.
Ottův bratr Oskar žil v Ústí nad Orlicí s manželkou Růženou, která nebyla židovka, takže válku přežila, stejně jako jejich dvě děti: Petr (posledních šest měsíců války strávil v pracovním táboře v Postoloprtech) a Irena. Oskar byl v lednu 1943 zatčen gestapem a převezen do terezínské Malé pevnosti. Zahynul v březnu 1943 v Osvětimi.
Dagmar Burdová
O litomyšlské rodině Sgallových
Eduard a Bedřiška Sgallovi a jejich potomci Sepsali: Věra Jílková, roz. Holznerová a Petr Sgall V Praze, v květnu 2001
Psát o Litomyšli a o naší rodině, která v ní žila (a to bychom my, nejstarší vnučka litomyšlských Sgallových Věra a jejich nejstarší vnuk Petr rádi udělali), znamená vzpomínat na krásné dětství a mládí v krásném městě. Celá Sgallova rodina měla Litomyšl moc ráda, děti a vnuci se sem vždy vraceli, rodina se tu scházela. Vládla tu pohoda. Je nás málo, kteří zůstali, ale Litomyšl je v nás pevně zapsaná.
Náš děda Eduard Sgall (nar. 13. září 1858) pocházel z Luže. Jeho předkové podle rodinné tradice přišli z Nizozemí a nějakou dobu snad byli usazeni v Německu, pak na Děčínsku; v rodokmenu, který "podle zpráv dědových" sestavil 1.9.1909 Oskar Sgall, se píše nejasně, že předek jménem Skal, hebr. s-g-l (zkratka slov "sgan levi"), žil "v severních Čechách, v kraji drážďanském"; jeho syn Rudolf se narodil 1748, žil jako podomní obchodník a "utekl do krajiny lužecké ze strachu před odvedením"; jeho potomci většinou žili v Luži. Rudolfův pravnuk David se tam narodil 24.2.1829 a v jeho manželství s Josefinou roz. Nettlovou (uzavřeného r. 1857) se 13. září 1858 narodil Eduard. David i Eduard uvedli "při sčítání lidu v roce 1890 jako svou obcovací řeč řeč českou" (podle potvrzení okresního úřadu v Litomyšli z 3.2.1939).
Eduard obchodoval (po nedokončených studiích) nejdřív v Pardubicích, pak v Litomyšli, kde se v r. 1892 oženil s Bedřiškou roz. Pickovou (nar. 14.9.1868). Naše babička Bedřiška byla z Jaroměře, z obchodnické rodiny; měla dvě sestry a dva bratry. Naše tety jsme dobře znali, i jejich rodiny, bratry ne, odstěhovali se jako mladí do Vídně, jeden byl slavný vědec chemik (MUDr. Ernst Pick, profesor na univerzitě ve Vídni a potom v New Yorku), druhý úspěšný a velmi zámožný podnikatel. Těsně před příchodem nacistů se všichni z Vídně odstěhovali do Kanady. Babička jezdila za bratry do Vídně každý rok, a když se vrátila do Litomyšle, byla to asi dost velká změna, a to zřejmě poněkud narušovalo dědovo a babiččino manželství. Sgallovi koupili v Litomyšli dům v Dolní ulici. Dům byl jednopatrový, protáhlý dozadu (jako byla celá řada domů), měl dvorek, kde babička chovala husy, a zahradu s malým altánkem, táhnoucí se až k řece. Dělat "slejšky" pro husy byla naše oblíbená činnost, a ukusovat chleba se sádlem a játry oblíbená dobrota.
Pozn.: Píšeme židé s malým písmenem (což se za nacistické okupace nesmělo), protože v tomto kontextu nejde o pojmenování příslušníků národa (natož ovšem "rasy"), ale etnické skupiny vymezené složitým způsobem (včetně faktorů jako náboženství nebo rodinný původ).
Sgallovým se narodily čtyři děti: Oskar, Ota, Růžena (Růža), Irena (Irča). Manželství našich prarodičů (uzavřené v r. 1892) bylo asi "dohozené", jak bývalo tehdy časté. Oba byli fajn, každý ovšem jiným způsobem. Děda byl vysoký, šlachovitý, moc nemluvil, ale měl smysl pro humor, práce v obchodu s textilem ho asi moc netěšila, také obchod zbankrotoval; vzpamatoval se teprve, když vše znovu a jinak začal dělat strýc Ota. Ostatně děda nebyl zcela zdravý, měl choré srdce, léčil se v Poděbradech, kde na selhání srdce v r. 1930 zemřel. Babička byla menší, hezká paní, družné povahy, dobrá kuchařka, ráda s dětmi hrála karty, měla nás všechny ráda, povahou byla poněkud naivní. Jak jsem já - nejstarší vnučka - později zjistila, byla a je moje povaha velmi podobná.
Po dědově smrti trávila naše babička vždy nějakou dobu v rodinách svých dětí, měli jsme ji rádi, nikdy s ní nebyly žádné problémy. Byt i obchod v Litomyšli dal strýc Ota, který žil s babičkou (ženil se až později), hodně zmodernizovat. Do starého i do novějšího domu jsme jezdii moc rádi. Byla tam zajímavá kuchyň, vedle ní úplně tmavý pokoj, kde jako děti a "mladí páni" byli strejdové, malý, ale útulný obývací pokoj, kde se jedlo, vedle byla ložnice a přes malou chodbu (z níž dal strýc Ota později udělat koupelnu a WC), byl "dívčí pokoj". Vedl na hlavní ulici, která byla hodně úzká a značně frekventovaná (hlavní tah z Hradce Král. do Brna), takže celý pokoj se otřásal, jak jezdily těžší vozy. Když se vešlo do bytu po schodech z přízemí, byla tu chodba, z níž vedly schody na půdu; bylo to oblíbené místo k sezení, čtení a hraní. Ale ze všeho nejlepší byla z chodby okolo kuchyně vedoucí dlouhá pavlač, na jejímž konci bylo WC, dokonce splachovací. V zimě tam jít nebylo nic moc, ale pavlač je nezapomenutelná!
V přízemí domu bylo Čermákovo holičství, a do obchodu Sgallových se muselo sejít několik schodů, tam byla dost tmavá nehostinná kancelář, vzadu za ní sklad zboží, oblíbené místo, jde jsme si mohli hrát. Pach či vůni "magacínu" si dovedu vybavit ještě po tolika letech. Vedle domu byl dům Šponarův s jejich voňavým pekařstvím, naproti velký nehezký Adlerův dům, ale ze všeho nejlepší to samozřejmě bylo na podsíni všude tam, kde byly knížky, hlavně u Portmanů, kam se často chodilo se strýcem Oskarem, velkým bibliofilem, a potom v těch dobrých cukrárnách, hlavně pak u Dušků. Protože jsem do Litomyšle často jezdila na prázdniny, měla jsem tam kama- rádky - Věru roz. Jetlebovou, pěkná děvčata Vašíčkova, Marušku Jozefyovou, hezkou, ne zcela zdravou Olinku Steinovou a Rudlu Čermáka. Všechno to pamatuju. Jen jsem se vždycky ptala maminky, jestli v Litomyšli konči svět. Proč? No proto, že vlak dál nejezdil, ani z druhé strany nepřijížděl, tak to malé holce muselo tak připadat. Kdepak konec světa, byl tu svět pohody, kultury, lásky, svět, na který se neza- pomíná.
Ale tento svět skončil. Ani stará paní nemohla být ušetřena zlého osudu. Naše babička Bedřiška byla 5.12.1942 spolu se svým synem Otou a s jeho rodinou transportem Cf odvezena do Terezína. Odtud byla Bedřiška 12.12.1943 převezena do tábora Auschwitz-Birkenau, B II b, kde zahynula začátkem r. 1944.
Oskar, Růžena, Petr, Irena Sgallovi
Nejstarší syn Eduarda a Bedřišky, Oskar Sgall, nar. 28.3. 1893, vystudoval v l. 1911-19 práva na univerzitách ve Vídni a v Praze (s přerušením za války, kdy sloužil jako poručík rakouské armády na italské frontě); studoval pak jeden nebo dva semestry i sociologii na univerzitě v Lausanne. Přeložil několik povídek z němčiny do češtiny a byl aktivním bibliofilem, zejména spolupracoval s vydavatelem Josefem Portmanem, v jehož domě je dnes umístěno Váchalovo muzeum (o této činnosti viz M. Mrázová: "Albert Schamoni", Praha: Památník nár. písemnictví 1992, zejm. s. 8). V srpnu 1925 se oženil s Růženou roz. Hüblovou z Ústí nad Orlicí, a tam pak pracoval jako advokát. Byl horlivým čtenářem prózy, rád se učil cizí jazyky (něm., franc., zčásti ital. a angl.) a jako dobrý advokát byl i finančně natolik úspěšný, že v dvacátých a třicátých letech zhruba každý druhý rok trávil dva nebo tři týdny se svou rodinou u moře, většinou na Jadranu.
Na jaře 1939, hned uprostřed března, musel Oskar Sgall zavřít svou advokátní kancelář. Pracoval pak krátkou dobu jako úředník na pile svého tchána Jana Hübla (ten se narodil 10.12.1872 v Dolních Libchavách v německé selské rodině, ale absolvoval českou měšťanskou školu, oženil se s Češkou Annou roz. Krskovou, narozenou na Rosoše 14.11.1874, usadil se v Ústí n. O. a počeštil se). Potom už Oskar nesměl být nikde zaměstnán (zahradník p. J. Neuwirth sice vzal do práce skupinu ústeckých židů, ale to bylo hned po pár dnech výslovně zakázáno) a spolu s dalšími byl využíván k ponižujícím činnostem např. při úklidu ulic. Těžce nesl, že nemohl pokračovat v kvalifikované práci. Byl 23.1.1943 zatčen gestapem, snad na něčí udání, protože své protinacistické názory v zásadě neskrýval. Byl pak čtrnáct dní v donucovací pracovně gestapa v Pardubicích, odkud poslal své ženě a dětem velmi hezký dopis. Dalších pět dní byl vězněn v terezínské Malé pevnosti, a 11-12.2.1943 byl převezen do Auschwitz-Birkenau, kde zahynul 7.3.1943 (podle zprávy gestapa, kterou česká policie rodině sdělila až v červnu 1945).
Růžena Hüblová-Sgallová se narodila v katolické české rodině, ale spolu se svými dvěma staršími sestrami (Annou provd. Weissovou a Marií provd. Novotnou) vystoupila z církve hned po 28. říjnu 1918. Absolvovala učitelský ústav v Litomyšli a asi dva roky učila na venkovských školách, než se vdala. Přežila se svými dětmi německou okupaci a v letech 1943-1945 pravidelně posílala balíčky s potravinami příbuzným i dalším vězňům do Terezína a do Osvětimi. Po válce žila nejdřív se svými neteřemi Holznerovými (viz níž) v Hronově a od r. 1950 s nimi i se svými dětmi v Praze. Zemřela po třetím infarktu 23.11.1979.
Petr Sgall, syn Oskara a Růženy, se narodil 27.5.1926 v Českých Budějovicích (kde otec krátce pracoval jako koncipient, než si mohl otevřít vlastní advokátní kancelář). Byl, jako "míšenec prvního stupně" podle norimberských zákonů, v červnu 1943 vyloučen z reálného gymnázia v České Třebové, pracoval pak jako pomocný dělník v zahradnictví p. J. Neuwirtha a od 16.10.1944 byl internován v pracovním táboře v Postoloprtech (něm. Postelberg, v tehdy zabraném pohraničí), podobně jako další míšenci a manželé židovských žen. Z tábora, kde se stavělo vojenské letiště, utekl 18.4.1945.
Petr pak v létě 1945 dokončil studium gymnázia v České Třebové a od října 1945 studoval lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Předtím se už uprostřed války díky iniciativě a péči svého otce začal s lingvistikou seznamovat prostřednictvím Rocherových učebnic románských jazyků na základě latiny, stejně jako s matematikou prostřednictvím Colerusových knih, takže měl brzy zájem o teoretické studium. Po získání hodnosti PhDr. v r. 1949 pokračoval v práci na univerzitě jako asistent, pak docent a vědecký pracovník. Po invazi v r. 1968 se stal oponentem dříve podporovaného režimu, a pak byla jeho činnost omezována. Ztratil postavení vedoucího laboratoře a byl převeden na Matematicko-fyzikální fakultu UK; tam pokračoval ve výzkumu v teoretické a počítačové lingvistice. Až po r. 1989 bylo dokončeno jeho profesorské řízení a stal se pak ředitelem Ústavu teoretické a komputační lingvistiky na Filozofické fakultě UK.
Založil originální školu teoretické lingvistiky, která postupně získala široké mezinárodní uznání. V r. 1992 mu byla udělena Výzkumná cena Alexandra von Humboldt a v dalších letech i doktoráty 'honoris causa' pařížského 'Institut national des langues et civilisations orientales' a University v Hamburku, i medaile ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR a pamětní medaile Univerzity Karlovy. Oženil se v r. 1950 s Evou roz. Zahelovou, ale rozvedli se v r. 1952; v r. 1958 si vzal Květuši roz. Hofbauerovou (nar. 10.8.1929), která vystudovala českou literaturu a literární teorii na Filozofické fakultě UK a přednášela tento obor na univerzitě v letech 1952 - 1975; pak (po třech neúspěšných výpovědích a vyhraném procesu proti fakultě) musela z fakulty odejít a pracovala jako knihovnice na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, ke svému výzkumu v teorii verše se vrátila až jako důchodkyně v r. 1990. Ivan Sgall, Petrův syn z prvního manželství (nar. 1.3.1951), a Alena, jeho dcera z druhého manželství (nar. 30.5.1967), zůstali svobodní; jeho syn Jiří (nar. 24.6.1965) se oženil s Irenou roz. Havlíkovou (nar. 4.12.1965) a mají spolu tři dcery, Ráchel, Ester a Rebeku, nar. 1994, 1996 a 1999; Jiří vystudoval matematiku na Univerzitě Karlově, získal doktorát na Carnegie Mellon University v Pittsburghu a je vědeckým pracovníkem Matematického ústavu Akademie věd ČR a docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK.
Irena Sgallová, provd. Franzová, Petrova sestra, nar. 4.4.1928, byla jako židovská míšenka vyloučena z českotřebovského gymnázia už v září 1942, a byla pak oficiálně vedena jako pomocnice v domácnosti u své babičky (u Hüblových, o těch viz výš; spolu s nimi bydleli Růžena a Oskar Sgallovi v domě Anny a Otakara Weissových v Ústí n. Orl. na Karlově ul. 472, když se v létě 1939 museli vystěhovat ze svého většího bytu v budově pošty, Komenského ul. 156). Irena dokončila studium gymnázia v letech 1945-47 v Náchodě, pak vystudovala v Praze a v Hradci Králové medicinu a pracovala pak v Praze v letech 1953 - 1969 jako oční lékařka a potom v oblasti sociálního lékařství, hlavně jako odborná asistentka v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. Provdala se 14.2.1963 za doc. Dr.Ing. Ferdinanda Franze, DrSc, nar. 1.2.1924, který dlouhá léta pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a nyní je v důchodu. MUDr Irena Franzová je v důchodu od r. 1990. Jejich syn Ing. Martin Franz, nar. 9.9.1963, vystudoval obor elektronické počítače na Českém vysokém učení technickém v Praze a pracuje ve Výzkumném středisku IBM v Yorktown Heights, N.Y. v USA, kde žije se svou manželkou Hanou (nar. 31.3.1962) a s jejich dcerou Evou (nar. 21.6.1990).
Ota, Mici, Milan Sgallovi
Ota (Otto) Sgall, druhý syn Eduarda a Bedřišky Sgallových, se narodil v Litomyšli 30.3.1894. Oba bratři, Oskar a Ota, jak víme z vyprávění rodičů, se jako kluci hodně prali, byli dost divocí, sestra je musela hodně krotit. Ale to později přešlo a vzájemný vztah obou bratrů a vůbec všech čtyř sourozenců byl výborný. Ota byl vyšší postavy, urostlý, štíhlý, měl kaštanové vlasy, krásně tancoval, zkrátka fešák. Měl obchodní vzdělání a po svém otci, jak už jsme uvedli, převzal textilní obchod; úspěšně ho uvedl na velkoobchodní úroveň.
Ota byl dost dlouho svobodný, žil společně se svou maminkou, občas se pohádali, ale jinak vše fungovalo dobře. Ota byl hodný, k nám dětem laskavý. Oženil se v r. 1932 či 1933 s Mici Fingerovou, mladší dcerou z Fingerova železářství a domu na podsíni. Byl z toho tehdy malý rozruch. Mici se narodila 2.8.1911, byla tedy o 17 let mladší než Ota. Byla velice hezká a byla to velká láska. Po válce jsem se od jedné paní v Litomyšli dozvěděla, že to byl prý nejhezčí mladý pár ve městě. Společně s rodinou Freyovou (starší dcerou Fingerových a jejím manželem) dali Ota a Mici postavit dům na Kodymce (č. 428) a Ota nové kanceláře. Narodil se jim 5.5.1934 syn Milan, moc pěkný kluk. Takže rodina si dobře žila. Jenže pouze do 5. prosince 1942, kdy transportem Cf z Pardubic byli všichni násilně odvezeni do Terezína a odtud dne 6.9.1943 (onen osudný "zářijový" transport) do Auschwitz-Birkenau B II b. Milanovi bylo teprve devět let. Otu jsem v táboře potkávala, nosil těžké dřevěné sudy s odpornou polévkou, kterou jsme dostávali. Bylo to hodně namáhavé, jak také za tu poměrně krátkou dobu sešel! A osudný zářijový transport vykonal své. Mezi 3792 českými židy zahynuli v plynové komoře 8.3.1944 i tito tři krásní lidé.
Emil, Růžena, Věra, Lydia Holznerovi
Emil Holzner se narodil 18.8.1883 v Toužimi, byl nejstarší z osmi dětí, dvou sester a šesti bratrů. Jejich maminka, naše babička, brzo zemřela, nepoznali jsme ji. Děda Holzner se naopak dožil vysokého stáří, byl obchodník s obilím v Toužimi, později v Karlových Varech. Celá velká rodina se dobře snášela, navštěvovala se. Emil s mladším bratrem Maxem byli posláni do Hronova, kde vzdálení příbuzní měli prosperující továrnu na textil, oba se tam měli vyučit. Náš otec, Emil, začínal s jednou židlí a starým psacím stolem, ale podařilo se mu vytvořit solidní prosperující textilní velkoobchod, práce byla jeho koníčkem. V Hronově se seznámil s Růžou Sgallovou, která tu byla na návštěvě, byla o třináct let mladší (nar. 6.5.1896, byla třetí dítě Eduarda a Bedřišky). Byla z toho v r. 1920 svatba. Bylo to krásné manželství, žádné problémy nebyly. První dcera se narodila 1.2.1922, dali jí jméno Věra. O osm let později, 26.11.1929, se narodila druhá dcera, dostala jméno po otcově matce, Lydia.
Byli jsme čeští židé. Měli jsme krásný domov, hodné, i když přísné rodiče, velký dům se zahradou, maminčinou pýchou, i hodně přátel, dobré spolužáky a školu. Já, Věra, jsem měla školu obzvlášť ráda. Od mého útlého mládí u nás byla stále Mařenka, říkalo se tehdy služebná, ale naše Máňa byla jako člen naší rodiny a také nám celý život, a hlavně v těžkých dobách, pomáhala. Byly jsme vychovávány v duchu masarykovského humanismu, rodiče pěstovali hudbu, hodně četli, a k tomu jsme obě byly vedeny. Mohlo by to skoro vypadat jako pohádka, jenže už od patnácti let jsem často slýchala, že jako židovská rodina půjdeme vstříc smrti. Byla bych mohla odjet, ale bez táty, mámy a malé sestry jsem odmítla. Po ukončení septimy v náchodském gymnáziu jsem už nesměla školu dokončit, jediná možnost byla židovské spolkové gymnázium v Brně. Tam jsem tedy chodila do oktávy, což byl také poslední rok této výborné školy, pak byla zakázána. V té oktávě nás bylo 29, holocaust přežil jen jeden spolužák a tři spolužačky, jsem jedna z nich.
V roce 1942 nás vystěhovali z našeho domu, předtím už vzali tátovi jeho obchod, ostatně nám vzali všechno a nic jsme nesměli. Byla jsem pak hodně nemocná, spála kombinovaná se záškrtem. Jen jsem se postavila na nohy, museli jsme 14. prosince 1942 nastoupit do transportu Ch. V jedné škole v Hradci Králové jsme byli tři dny, a potom každý s povolenými 50 kily jsme se trmáceli z Bohušovic do Terezína. V Terezíně jsme byli přesně rok, byl to rok smutný, i když jsme věděli, že přijdou mnohem horší časy. Lyda se v Terezíně dostala do velkého dívčího domova L 410, já jsem pracovala v menším dětském domově jako opatrovnice. To vždy znamenalo starat se o děti, některé už byly bez rodičů, pečovat o ně v nemoci, tajně se s nimi učit a dělat vše pro to, aby zapomněly, kde a co je čeká. Náš zlatý táta tu hrozně sešel. Byl ve vlhkých kasárnách, hladový, nemocný, pomoci jsem mu nemohla. Šedesátka ho zastihla se zápalem plic... V prosinci byla naše rodina zařazena do transportu, který dojel 16.12.1943 do Osvětimi, dostali jsme se do tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau B II b. Tady už nemohl přežít náš táta, tady to bylo složité pro naši mámu. Začínal jí přechod, trpěla silným krvácením, takže se musela přihlásit na nemocniční blok, a tam si ji vzal na své "pokusy" Mengele. Jednou řekla naše máma sestře, ať nechodí za blok, ve kterém jsme spaly, že tam na hromadě mrtvol leží i mrtvé tělo naší babičky. Babička byla statečná, když v 75 letech šla do transportu, doufala, že přežije...
Sestra a já jsme se dostaly na "dětský blok", ona jako dítě, já jako opatrovnice. Dostat se na tento blok (který byl vytvořen zásluhou Fredyho Hirsche) byla spása, protože člověk musel myslet na to, co a jak dělat s dětmi, a zapomenout na to, že má hlad, je špinavý a čeká ho asi smrt. To už jsme my, dvacetiletí a ti trochu starší, leccos věděli. Obávaná selekce nás čekala 2. července 1944, kdy ženy od 16 do 48, zdatné a schopné těžké práce, měly být vybrány a poslány na práci. Jenže jsme věděli, jak to dopadlo s transportem před námi, oním "zářijovým" transportem, kdy v noci z 8. na 9. března 1944 byl tento transport zavražděn v plynových komorách, 3.792 terezínských vězňů, největší hromadná poprava československých občanů za šest let německé okupace. Bylo jim vyměřeno šest měsíců, a nyní uplynulo těch šest měsíců od našeho příchodu sem. Selekcí, které velel Mengele, jsem prošla, znamenalo to nahé přeskočit tzv. komín, říci své "povolání" (musela to být buď zahradnice nebo zemědělská pracovnice), potom své vytetované číslo. Ale naší Lydě bylo teprve patnáct, moc vyvinutá nebyla a selekcí před blokem neprošla. Bylo třeba jednat rychle a obezřele. Bleskově jsme Lydu vtáhly mezi sebe do bloku, vtěsnaly ji mezi dvě ženy, které projít nemohly, Lyda skočila, zakřičela své číslo - a prošla. Naše máma mě zavázala slibem, že se o malou sestru postarám, to jsem splnila. Mengele ještě mámu za námi na chvíli pustil, ale odjet s námi nesměla. Jak jsme se po válce dověděly, nejen my dvě jsme z Osvětimi odjely (jako vůbec první transport na práce), ale i naše maminka, snad do Stutthofu, ale konce války se nedožila. Byla hezká, hodná, vzdělaná. Nebylo jí ještě ani 49 let... Náš táta zahynul při likvidaci rodinného tábora 10. nebo 11. července 1944 v plynové komoře. Vzpomínaly jsme se sestrou a já teď sama často, shodly jsme se, že náš táta byl asi nejlepší člověk, kterého jsme v životě poznaly.
Z Osvětimi jsme vyjely - asi 500 žen - začátkem července 1944 a dojely jsme do koncentračního tábora Christianstadtu, jednoho z pobočných KT Gross-Rosen. Práce tam byla neobyčejně těžká, podmínky velmi tvrdé. Pracovaly jsme v lese při kácení velkých stromů, vykopávání pařezů, stavěly jsme koleje, později většina žen pracovala v muničce. Pět děvčat, mezi něž jsem byla zařazena, stavělo silo pro odpad. To znamenalo pracovat celý den s lopatou, nakládat materiál do výše dvou metrů. Patnáctiletá Lyda pracovala v lese, byla velmi statečná, nikdy si nestěžovala, že má hlad, ačkoli jídlo bylo zcela nedostatečné.
Lyda byla statečná celý život. Tento tábor vedly esesačky. Život tu nebyl snadný, ale přece jen jsme tu přežily, společně se židovskými ženami z Polska, Maďarska, Holandska, od července 1944 do začátku února 1945, pak zde zůstaly jen nemocné a nemohoucí, my - asi 300 žen - jsme musely nastoupit na "pochod smrti". V zimě jsme denně musely ujít okolo 20 km, nedostatečně oblečené, jídlo a pití téměř žádné, trochu nějaké šlichty, kus tuřínu, řepy, nahnilé cibule. V noci jsme byly zahnány někde do kupy sena, slámy, ve stodole, v zimě. Vedli nás esesáci. Když nařídili po cestě zastavit a ztýrali nebo i zastřelili, kterou se jim zachtělo, pochopila jsem, že se musíme pokusit o útěk. Domluvila jsem se s Lydií a jednou dívkou, že ráno na povel ze stohu nevylezeme. Při ranním počítání bylo zle, chybělo pět žen. Nejdřív chtěli stoh zapálit, pak ale zakřičeli, že stejně budeme pochytány, a odešli. My jsme směly jeden den zůstat, pak jsme musely odejít. Byly jsme podivně oblečené, přepadlé, nápadné, takže se nic nedalo dělat, schovaly jsme se v nejbližším lesíku. Tam nás brzo objevili mladíčci z hitlerjugend, řekli "Ukaž ruku," uviděli vytetované číslo (moje je 70989, sestra měla 8 na konci), řekli: "Dostanete rýče a lopaty a vykopete si společný hrob." Vím, že to bylo poprvé, co jsem cítila slzy - takhle skončíme? Pochytali celkem 15 Češek, přiřadili nás k jinému "pochodu smrti", který byl snesitelnější, protože nás vedli postarší "wehrmachťáci", a do hrůzné poslední stanice jsme dorazily asi o 15 dnů později.
Když jsme uprostřed února stály celou noc před hořícími Dráždanami, kde vládl zmatek, viděli nás čeští hoši, kteří utíkali domů, volali, ať jdeme také. To jsme měly udělat, ale asi už jsme se bály, a tak jsme šly právě opačným směrem, než jsme měly a chtěly. Tento "pochod smrti" byl nebývale dlouhý, trval šest neděl, to bylo moc. Dnes, po tolika letech, vím, že přežít jsme mohly jednak proto, že jsme nebyly v těch transportech, které nahnali rovnou do plynu, jednak samozřejmě musel člověk být mladý, zdravý a odolný. Tady nám oběma pomohla výchova z mládí, hlavně střídmost, i když doma byl majetek. Bylo třeba silné vůle, rychlých reakcí, ale ještě něčeho - měla jsem u sebe dlouho, dokud to šlo, dopis, který mě držel při životě. Jeho poslední věta - "Žij, musíš žít pro nové setkání" - vzkaz od mé studentské lásky, byl určitě jedním z klíčků k mému přežití.
Za rozepsání by jistě stála příhoda, když jsme procházely vesnicí Pürles (Brložec), odkud pocházela početná rodina našeho otce. Když nás 15 Češek dali na noc do stodoly k jednomu sedlákovi, dodala jsem si odvahy a s dovolením jsem se ho zeptala, zda mu něco říká jméno Emil Holzner. Sedlák sebou trhl a já jsem zpozorněla. Jak se později (po válce) ukázalo, jeho otec a teta našeho otce spolu za svobodna měli dítě, tedy nevlastní sestru sedláka. Zachoval se slušně, dostaly jsme všechny polévku a chleba ráno i večer. A ještě po cestě nám dal bochník chleba nějaký stařík, prý hrával karty s naším dědou. To nám všem moc pomohlo. Tenkrát jsem si představila, že to nám přišla pomoc od našeho tak hodného táty. Myslím si to dodnes, i když jsem nevěřící. Potom jsme dorazily do Flossenbürgu, první rozkaz zněl svléknout se do naha a pustili do nás proud studené vody. Pak nás naložili - koncem března - do dobytčích vagónů a sedm dní a nocí bez jídla a pití vezli do pekla na zemi - Begen-Belsenu. Že se blíží konec války, jsme tušily, slyšet bylo nálety, jenže čím blíže byl konec války, tím hůře se vedlo nám. Hlad, žízeň, strádání fyzické i duševní, spousta šatních vší přenášejících skvrnitý tyfus, neodklizené spousty mrtvých těl - to byl Bergen-Belsen. Před několika dny, jak nám někdo řekl, tu zahynul Josef Čapek. 14. dubna dorazila do Belsenu anglická armáda, ale když viděla tu spoušť, stáhla se, tábor byl tři dny takříkajíc "v luftu", pak se vrátili a přivezli proviant. Vepřové sádlo v plechovkách a silné cigarety. Vězni, hladoví chudáci, se na to vrhli a mnoho jich na to doplatilo. Snědla jsem to také, zapálila si svou první cigaretu v životě, a probrala jsem se na zemi. Tak jsem se dožila osvobození. Propukl tyfus, Lyda onemocněla břišním, já skvrnitým. Měla jsem vysoké horečky, několik dnů jsem byla v bezvědomí. Křičela jsem, aby mi dali nůž, chtěla jsem si uřezat nohy, které nesnesitelně bolely. (Bolest a potíže s nohama a se zažíváním mi zůstaly na celý život.) Pak ještě vím, že mi přišel oznámit americký černošský voják, se kterým jsem předtím vyměnila prár vět, že v Praze se bojuje, a později znovu od dveří do sálu, kam nás uložili, na mne volal, že skončila válka, ať se držím. Potom už nevím nic.
Když jsem se poprvé postavila na nohy, podívala jsem se na sebe v okenní tabuli. Vypadala jsem hrozně, bylo mi 23 let a vážila jsem 29 kilo. Když jsem prvně vyšla ven, omdlela jsem jak špalek. Ale potom jsem se pomalu začala uzdravovat já, moje sestra i ostatní děvčata, přestěhovali nás do jiného baráku, byly jsme v karanténě, ale žily jsme! Přišla za mnou jedna z anglických ošetřovatelek (anglicky jsem slušně uměla), moc hodná Mildred Websterová, že by mi ráda splnila tři má malá přání. Co by mi mohla věnovat? Poprosila jsem o kapesní nůž, věc vždy důležitou, zubní kartáček a sebrané spisy Williama Shakespeara. Nůž s posloupností anglických panovníků mi někdo brzy ukradl, kartáček na zuby jsem měla hodně dlouho, Shakespeara jsem přečetla celého.
Karanténa trvala několik týdnů, potom jsme přes celé Německo vlakem odjížděly. Domů jsme přijely 15. července 1945, v neděli, na hronovskou pouť.
Ten zachráněný život nebyl ani po válce jednoduchý, ale jsou v něm necelé čtyři nejkrásnější roky mého života, totiž studium jazyků na FF UK. Dům v Hronově Němci zanechali úplně prázdný, byla tam už se svou rodinou jen naše Mařenka a přistěhovala se naše teta (jediná nežidovka z celé rodiny) Růža se synem Petrem a dcerou Irenou. Lyda měla domov, já jsem šla do Prahy studovat. Po studiích jsem dvacet let pracovala v ČTK, až do r. 1970, kdy jsem už z politických důvodů nesměla zůstat na svém místě, směla jsem dělat jen práci korektorky, to jsem vydržela pět let, a potom jsem šla pracovat do knihovny pro mládež. Bylo to za málo peněz, ale dělala jsem to velmi ráda, práce s mladými byla zajímavá. Lyda po ukončení obchodní akademie v Náchodě přišla také do Prahy, měla úřednickou práci, bydlely jsme v koleji. S domem v Hronově to pro nás nedopadlo dobře, protože komunistické vedení hronovské radnice tam bez našeho svolení nastěhovalo pět rodin, nás žádalo o vystěhování, ačkoli jsem tam měla trvalé bydliště (v jednom pokoji) a v Praze žádný byt. Poměrně brzo se u mne dostavily zdravotní potíže, nejsvízelnější byly potíže s páteří, zkusila jsem moc bolesti, mnoho měsíců jsem byla po nemocnicích. Dnes mám v noze náhradu kyčelního kloubu, bolesti kloubů časté, dodržuju dietu. Lyda byla zdravější, mrzelo mě, že se nevdala, vypadala dobře a byla vůbec fajn. Já jsem se vdávala pozdě, dvakrát mi skutečná láska nevyšla. Až když mi bylo 40 let, stal se mým mužem vdovec se 14letou dcerou Olgou. Její maminka, mužova žena, byla rovněž jako židovka v koncentračním táboře, ale vrátila se poznamenaná, když bylo Olze pět let, maminka zemřela. Začátky našeho soužití byly složitější, ale vše se vyrovnalo, stali jsme se všichni dobrými přáteli, my, Olga, její muž, dva jejich prima synové, dnes už je na světě pra- vnučka, takže to se povedlo, jsem za to vděčná. Co mě hrozně trápí, je, že moje drahá sestra, kterou jsem měla tolik ráda, která byla zdravá, veselá, kterou každý měl rád, už mezi námi není. Zemřela 30. ledna 1996, když jí bylo teprve 66 let. Lyda měla v Terezíně žloutenku, ta jistě nebyla zcela vyléčená, takže ji zradilo tlusté střevo a játra.
V mládí byla kamarádkou Sgallových dětí v Litomyšli Anda Theinová, dcera Theinů, kteří měli na podsíni hospodu. Anda vystudovala filozofii na Univerzitě Karlově jako jedna z prvních doktorek oboru filozofie u nás. Seznámila se s malířem Josefem Matičkou, za kterého se provdala. Pepa Matička si oblíbil Litomyšl a její okolí, hodně zde maloval. Po válce jsme se my Věra a Lyda i Petr a Irča, tedy vnuci Eduarda a Bedřišky, dost často s Matičkovými stýkali a měli jsme se rádi.
Z tátovy strany se zachránili pouze ti, kteří odešli. Strýc Robert s rodinou žili a zemřeli v Montevideu, strýc Walter žil a zemřel v Tel Avivu, dva bratranci bojovali v anglické armádě. Jeden zemřel, ale zůstali dva synové v Austrálii, druhý, Otto Lowy s manželkou Barbarou, žijí v Kanadě, mají syna Davida. Ve Švédsku žije sestřenice Edith a její dcera s rodinou. Její otec zemřel před válkou doma a jejich dcera, nejstarší vnučka Holznerových, rovněž Lydia, se (po přestěhování z Teplic-Šanova se svou matkou) provdala v Praze za MUDr. Jiřího Bondyho. Protože jízdní kolo, které figurovalo v atentátu na Heydricha, patřilo Lydii a vše bylo prozrazeno, byli všichni, i rodina Dr. Bondyho, zastřeleni. OstatníŹ - strýc Max, který žil celou dobu s námi v Hronově, teta Erna, teta Marta s mužem a krásnou dcerou Hanou, strýc Otto s tetou Hermínou a jejich syn, právník Rudolf - ti všichni zahynuli v plynových komorách. Na všechny vzpomínám a nikdy nezapomenu. Sama bych se ještě ráda dožila osmdesátky v poměrném zdraví.
Otto, Irena, Lea Lenka, Josef Pollakovi
Jako poslední se litomyšlským Sgallovým narodila 1. května 1902 dcera, které dali jméno Irena. Všichni jí ale říkali Irča. Irča byla opravdu krásný člověk po všech stránkách. Vysoká, plnoštíhlá, s nazlátlými vlnitými vlasy spletenými v drdol, jinak rozpuštěny jí sahaly až skoro k pasu. Česat ji a hladit ty vlasy - o to jsem ji vždycky prosila. Byla inteligentní, vzdělaná, milá a hodná. Proč právě ji musel čekat takový zlý osud?
Asi někde v Praze se musela seznámit s Ottou Pollakem (pocházel z početné rodiny z Nymburka), který se do ní zamiloval. Byl dětský lékař, výborný a vyhlášený, a ještě navíc lékař-lidumil. Byl z rodiny nejmladší a bylo to rachitické dítě, určitě nebyl zcela zdravý. Byl menší postavy než Irča, měl krásné černé vlnité vlasy, byl přísný na sebe i na ostatní. Odstěhovali se do Pardubic, kde celou dobu žili. Strýc tam dal postavit dům (Sladkovského ul. č. 414), na domě je reliéf dvou malých dětí. Strýc byl sionista, byl se podívat v Palestině a asi pomýšlel na vystěhování. První dítě (hošík) zemřelo krátce po narození pro vrozenou poruchu močového ústrojí, ale 21.3.1930 se narodila dcera Lea Lenka a 27.1.1933 syn Josef Eduard. (Bylo pevným zvykem v rodině Pollakových, že jeden syn se vždy jmenoval Josef.) Obě děti byly moc pěkné a chytré. Zda byla teta Irča v manželství opravdu šťastná, není zcela jisté (manželství všech jejích tří sourozenců šťastná byla), ale nesporné je, že vše zachránily ty krásné děti. Strýc Otto zemřel nečekaně, na náhlý infarkt na jaře 1935, to byla velká rána. Samozřejmě mladou vdovu s malými dětmi všichni sourozenci podporovali, v pohřebním průvodu MUDr Otty Pollaka šel bezpočet žen s dětmi i s kočárky, on byl skutečně mimořádný pediatr. Irče bylo 33 let, Lence pět let a Pepíčkovi dva roky, bylo to smutné. Ale stalo se, že Irču si vyhlédl pardubický židovský mladý svobodný muž. Byl to sympatický a hodný Jindřich Šmolka, narozený v r. 1911, tedy o devět let mladší. Marně jeho matka protestovala, on za Irčou chodil, k dětem se choval moc dobře - a pro Irču to byla jistě pomoc. Do Terezína odešli všichni pardubickým transportem Cg 9. prosince 1942. Šmolka pomáhal hodně v Terezíně, podařilo se mu najít pro Irču a děti maličkou místnost, kde mohli žít bez hrůz z těch místností přecpaných lidmi. On sám byl zařazen do tzv. Ghettowache, ale později rovněž do zářijového transportu do Auschwitz-Birkenau, takže zahynul. Irča s dětmi přijela do Auschwitz-Birkenau B II b dne 18.5.1944. Všichni tři zahynuli v plynových komorách; zahynuli tam v červenci 1944, tak zahynulo mnoho matek se svými dětmi při likvidaci tábora. Lence bylo 14 a Pepíkovi 11 let.
Z celé rodiny Eduarda Sgalla a Emila Holznera tedy v koncentračních táborech zahynulo, počítáme-li i Eduardovy synovce Karla a Ottu Bergera, třiadvacet lidí. Z táborů se vrátily jen dvě Eduardovy vnučky, sestry Věra a Lydie Holznerovy.
Materiál poskytnutý ke zveřejnění Prof.Dr.Petrem Sgallem, DrSc.