Příběh o velké lásce
Karel Bergmann se narodil 28. prosince 1914 v Litomyšli rodičům Cornelii (narozené 12. února 1886, z rodu Heřmana Poppera) a Stanislavovi (narozenému 5. února 1886) Bergmannovým. Tehdy už byl na světě jeho bratr Jiří, který se narodil 14. září 1912 také v Litomyšli. Rodina bydlela na dnešním Smetanově náměstí číslo 107, kde měla v prvním patře byt a dole galanterní obchod (dnes obchod firmy Skřiváček Pavel SKLO-PORCELÁN-TEXTIL).
Jiří vystudoval gymnázium v Litomyšli a potom nastoupil do Prahy na medicínu. Karel byl po maturitě na litomyšlském gymnáziu a po studiu na Obchodní akademii v Chrudimi od 1.10. 1935 do 10.9.1936 ve Vysokém Mýtě ve škole pro důstojníky pěchoty. Pak byl odvelen do Vysokého Mýta ke 30. pěšímu pluku Aloise Jiráska, kde dosáhl hodnosti poručíka.
Ve Vysokém Mýtě se také seznámil s paní Růženou Musílkovou, která tam pracovala jako korespondentka ve firmě Sodomka (velká výroba karoserií). Růžena byla 29.1.1936 se svými kamarádkami v kavárně Kobylka (U Kobylků ?) na čaji, když tam přišel Karel s partou. Jelikož všechny Růženiny kamarádky měly přítele, šly s nimi na parket. Růžena zůstala u stolu sama. Karlovi jí bylo líto, a tak ji požádal o tanec. Tím se seznámili a začali spolu chodit. Karel do té doby ještě neměl známost. Kamarádi se mu proto smáli a dávali mu všelijaké "rady do života". A tak Růžena byla vlastně Karlovo první děvče.
Vždy když šel Karel s četou kolem kanceláří firmy Sodomka, začali vojáci zpívat. To bylo znamení pro Růženu. Vyběhla ven si s ním chvíli povídat a domluvit si schůzku na večer. Paní Bergmannová vzpomíná, že pan Sodomka byl tak hodný, že když jí třeba právě diktoval, jak zaslechl zpěv, řekl: "Honem běžte, jde Karel."
V září 1937 Karel Bergmann nastoupil do Litomyšle do obchodu svého tatínka, který měl jednou převzít. K armádě se vrátil ještě krátce v době mobilizace (24.9. 13.11.1938).
Paní Růžena si pamatuje, že chlapci Bergmannovi měli dohromady motorku. Pak ji prodali a Karel jezdil do Vysokého Mýta na rande autem, asi škodovkou. "Každou neděli jsme spolu vyrazili někam na výlet," říká paní Bergmannová. "Karel výborně řídil, ale jednou jsme jeli do Mýta po vedlejší silnici. Karel nějak sjel autem do příkopu a nemohli jsme se dostat zpět na silnici. Nakonec jsem se sebrala a šla jsem do vesnice. Potkala jsem nějakého pána a prosila jsem ho o pomoc. On vzal koně, zapřáhl je k autu, trošku to cuklo a byli jsme na asfaltu. Jenže druhý den už to věděl můj tatínek a měli jsme průšvih. Rodiče se hrozně zlobili."
Růžena s Karlem pravidelně jezdili i do Ústí nad Orlicí. "To býval takový rodinný výlet. Nejdřív jsem nastoupila já v Mýtě, pak v Litomyšli přistoupili Karlovi rodiče. A jelo se na návštěvu do Ústí ke Karlovu dědečkovi. Tam se scházela celá široká rodina. Já jsem tenkrát pořád pletla, dokonce i na té návštěvě. Od Karla jsem se později dozvěděla, že jeho příbuzné o mně říkaly: No, to jsme dostali pěknou do rodiny. Ona bude furt něco dělat."
Když fašisté zavřeli vysoké školy, přijel Jirka z Prahy domů a pro rodinu začala zlá doba. Například se velmi těžko loučili s pejskem, když přišlo nařízení o odevzdání čistokrevných psů. Paní Cornelie jela s fenkou Doly osobně až do Pardubic. Pro pana Stanislava znamenal zákaz cestování z města do města katastrofu. Měl leukémii a teď už nemohl jezdit do Pardubic na ozařování. Zůstal doma a pomalu umíral.
Růžena s Karlem se rozhodli, že se přesto vezmou. Růženini rodiče byli "starostí bez sebe", ale ona spoléhala, že by mohla Karla ochránit. Dne 29. srpna 1939 se ve Vysokém Mýtě v katolickém kostele sv.Vavřince Růžena s Karlem vzali. Na svatbu kromě příbuzných přišly i přítelkyně nevěsty a také paní Sodomková s dětmi. Přinesla Růženě pro štěstí kominíčka.
Novomanželé bydleli u rodičů Bergmannových v bytě nad obchodem. Růžena dál jezdila do Vysokého Mýta k Sodomkovým, Karel pracoval v krámě. Paní Růžena vzpomíná, jak neuměla vůbec vařit. Ale nevadilo to, protože Bergmannovi měli kuchařku, paní Hajzlerovou, která se paní Cornelii starala i o domácnost, aby mohla být celé dny v krámě. "Měli jsme krásné manželství," říká dnes paní Bergmannová. "Karel byl takovej mírnej, ale já jsem se občas rozvzteklila. Jednou jsem zvedla ruku a asi to vypadalo, jako bych ho chtěla uhodit. Karel mě za tu ruku vzal a řekl: Prosím tě to nedělej. Já tě mám moc rád a byl bych z toho moc smutnej."
Jenže 13.2.1940 přišel do obchodu sudeťák Albin Hobler, jenž žil do té doby ve Svitavách, a s pistolí v ruce přikázal obchod odevzdat. Bergmannovi museli opustit i svůj krásný byt a nastěhovat se všichni do jednoho malého bytu v domě ve dvoře. V krámě mohla zůstat jen Růžena (ke konci roku 1939 dala výpověď u fy Sodomka a nastoupila do rodinného podniku), aby nové majitele zapracovala. Během následující doby (do 28.2.1941) využila znalosti skladu a snažila se z něj pro rodinu ukrást co nejvíc teplých věcí. Paní Hajzlerovou museli samozřejmě propustit, Karel a Jiří si našli zaměstnání mimo Litomyšl: Jiří na statku v Tisové u Vysokého Mýta, Karel v nedaleké vesničce Vlčkov na statku pana Kašpara.
Za války chodili Růžena s Karlem k Holomkovým na Lány poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání. "Paní Holomková měla ve dveřích bytu vyvrtanou díru a v ní korkový špunt. Tudy se dívala, jestli někdo nejde, aby nás nenačapal," pamatuje si paní Růžena.
Rok 1942 přinesl smrt Stanislavu Bergmannovi , paní Cornelie a Jiří odjeli 2.12.1942 transportem do Pardubic. Vlak plný litomyšlských židů vyjížděl z nádraží v pět hodin ráno. Růžena s Karlem své příbuzné vyprovázeli, Jiří byl tehdy krátce po operaci a nebyl ještě zcela zdráv. Na tom nádraží se viděli naposledy. Jiřího stopa končí informací z Terezína "1942 transportován na východ", paní Cornelie zahynula v Osvětimi, kam byla poslána 23. ledna 1943 transportem Cr s číslem 1206.
Karla poslal pracovní úřad na stavbu přehrady do Seče u Chrudimi. Stál tam internační tábor pro židy ze smíšených manželství. Občas za ním Růžena z Litomyšle na neděli přijela. Po dokončení přehrady se Karel manželce ztratil. Pak od něj přišel korespondenční lístek z Oslavan u Brna, kde byly v německé správě uhelné doly. Tam nakonec Karel zůstal od 3.9.1943 až do konce války.
Růžena přišla o zaměstnání v krámě a dostala z pracovního úřadu příkaz, aby nastoupila jako dělnice v muničce Škodawerke v Poličce Bořinách. Jezdila za Karlem dvakrát do roka. "Když Karel vyfáral, místo do lágru šel po haldách zadem do domu horníka pana Adama, tam jsem na něj čekala. Z doby před válkou měl Karel doma poručickou uniformu. Tu jsem po částech vyhandlovala za jídlo a cigarety a vozila jsem to s sebou do Oslavan. Naučila jsem se i péct a většinou jsem Karlovi udělala do zásoby perník," vzpomíná paní Bergmannová.
Manželé si řekli, že si pořídí dítě a než se miminko narodí, bude určitě po válce. Ale chlapeček přišel na svět ještě za války. Bylo to 17. dubna 1944. Pojmenovali ho Karel. Rodiče Musílkovi opuštěnou dceru podporovali, ale hodně pomáhalo i konto, které měli Bergmannovi z doby před válkou v bance. Mohlo se z něj kupodivu vybírat, jen formulář k výběru musel podepisovat Karel. Konto se ovšem koncem války ztratilo.
Na jaře 1945 Karel z internačního tábora v Oslavanech utekl a přidal se k partyzánské skupině Dr. Hybeše. Do Litomyšle se vrátil v květnu 1945. To už v domě na náměstí bylo prázdno, protože Albin Hobler byl na poslední chvíli povolán na frontu a víc o něm neslyšeli. Jeho žena na konec války ani nečekala, nechala naložit nábytek a všechno, co mělo nějakou cenu, a odstěhovala se zpátky do Svitav.
Karel si léčil podlomené zdraví a pracoval jako národní správce, později jako vedoucí ve svém vlastním krámě. Dům i obchod dostal zpátky až 30.9.1951. Ale nic z toho, co v něm zbylo, se nedalo použít. Vše se muselo vyhodit. Růženin otec Karlovi půjčil 50 000 korun, aby mohl nakoupit nové zboží. Když se obchodu začalo dařit a Karel mohl peníze vrátit, přišlo znárodnění. Týkalo se celého domu. Karel našel zaměstnání v n.p. Orličan, kde zůstal až do důchodu, Růžena vystřídala postupně několik kancelářských míst.
V roce 1946, 5. listopadu, se Bergmannovým narodila dcera Eva. Obě děti se po maturitě na Gymnáziu v Litomyšli (Karel v roce 1968 a Eva v roce 1969) odstěhovaly do Kanady (do Calgary), kde žijí se svými rodinami dodnes.
Z důvodu rekonstrukce domu na Smetanově náměstí (která se pak vůbec neuskutečnila) se v roce 1977 museli Bergmannovi vystěhovat do nově postaveného panelákového sídliště na Komenského náměstí č.1049. Karel se ještě dočkal restituce. V roce 1991 mu byl dům vrácen, ale v dezolátním stavu, takže byl rád, když se našel kupec, který v něm chtěl obnovit obchod.
Karel Bergmann zemřel 31. května 1996.
Klára Nováková a Lenka Škeříková
Informace, kterými v únoru 2022 doplnila tento text paní Eva Rojková, roz. Bergmannová
Poté, co Němci zabrali 13. února 1940 obchod, pracoval můj tatínek Karel Bergmann na statku ve Vlčkově. Když byli transportováni jeho maminka a bratr Jiří, byl tatínek povolán, datum nevíme, do internačního tábora na stavbu přehrady v Seči u Chrudimi. Po dokončení stavby ho přesunuli do dolů v Oslavanech u Brna, kam dorazil 3. září 1943. Kdy se dostal do partyzánské skupiny Dr. Hybeše, nevíme, ale odešel z ní 4. května 1945. Domů do Litomyšle se vrátil 15. května 1945.
Archivní materiály doplněné v listopadu 2024 - ze svého soukromého archivu poskytla Hana Klimešová
Archivní materiály doplněné v srpnu 2025 - část textu "Náš společný životopis" ze strojopisu Růženy Bergmannové vybrala a poskytla ke zveřejnění Eva Bergmannová
Hobler v posledních měsících války byl odvolán na frontu, aby zachraňoval, co se dalo, a už jsme nikdy víc o něm neslyšeli. Jeho paní ani nečekala na konec války, jednoho dne naložila nábytek a odstěhovala se zpět do Svitav. V obchodě nezůstalo nic, co by mělo nějakou cenu, prodavačky neměly co prodávat. Jelikož zatím nebyl vydán zákon o restituci majetku, Karla ustanovili jako národního správce fy. Hobler, později krám převzala česká firma "TEP" a Karel byl tam dál jako vedoucí. Tak to bylo až do roku 30. 9. 1951. Komunisti bránili tomu, aby soukromníci zase vlastnili své obchody a továrny. Ale přišel zákon a nakonec Karlovi obchod vrátili a mohli jsme se nastěhovat do svého bytu do domu na náměstí. Vrátili nám auto, které nám p. Bydžovský, který měl autodílnu, ukradl, ale dostali jsme místo škodovky malého opla. Neměli jsme peníze, a tak můj tatínek z Mýta půjčil Karlovi 50 tisíc, aby mohl nakoupit zboží s rabatem. Jelikož byl tenkráte nedostatek jakéhokoliv zboží, museli jsme rychle prodat. Byly tenkráte fronty na zboží a tím mnoho nepříjemností, jelikož na všechny lidi ve frontě se nedostalo a někdo si šel stěžovat na SNB, ale dobře vše dopadlo. Obchod se pomalu zaplňoval zbožím, a když konečně obchod vzkvétal, tak Karel těch 50 tisíc tatínkovi vrátil.
Pak ale přišla vláda Ant. Zápotockého, který jeden den v rozhlase prohlásil, že žádná měnová reforma nebude, a druhý den přišel na celou republiku černý den. Reforma byla, lidi přišli o peníze, o veškeré úspory, které měli doma, a peníze byly znehodnoceny. Ale zase to netrvalo dlouho a v roce 1951 komunisté znárodnili nejen obchody, ale i továrny a větší podniky, kde bylo víc než 10 zaměstnanců. Tak přišel o obchod Karel, o lékárnu soused p. Řehka a museli si najít jiné zaměstnání. Karel, jelikož měl vzdělání, se dostal s pomocí naší hodné příbuzné Aničky Zemanové a továrního letce p. Kobližka do n. p. Orličan Choceň, kde pracoval po zaškolení jako výstupní kontrolor. Přes různé nepříjemnosti ze strany OV KSČ v Litomyšli proto, že odmítl vstoupit do strany, kde bylo schovaných moc špatných lidí, kteří se na Karlovi podepsali, zůstal v Orličanu až do důchodu v roce 1974.
Vzpomínky Evy Rojkové, roz. Bergmannové, na odchod do emigrace, vyprávěné Dagmar Burdové v září 2024
Jak došlo k tomu, že jsme se s bratrem usadili v Kanadě, kde žijeme už přes padesát let? Karel byl v létě 1967 na prázdninách v Anglii a vrátil se nadšený. Když do Československa v srpnu 1968 přijela okupační vojska, příliš se nerozmýšlel a hned v září odjel s Oto Rojkem, s jehož bratrem Michalem jsem tehdy chodila, do Vídně. V říjnu za Karlem dorazila jeho láska Iva Basiková. Karel ze začátku bydlel u Wassrových, známých litomyšlského hodináře Viléma Nonna. Ti jemu a pak i Ivě hodně pomáhali vyřizovat nejrůznější papíry, sehnat práci a přečkat dobu, než dostanou možnost vystěhování do Kanady, kde měla Iva příbuzné. Kanada ovšem preferovala manželské páry. Tak se Karel s Ivou vzali a v prosinci 1968 už byli za oceánem.
Já jsem chtěla po základní škole studovat v Litomyšli střední pedagogickou školu. Jenže jsem měla nevhodný kádrový posudek. Maminka se za to na místní komunisty hrozně zlobila, snažila se rozhodnutí zvrátit, psala dokonce i na presidentskou kancelář. Nakonec mě přijali na gymnázium, ovšem s podmínkou následného technického vzdělání. Po maturitě mi rodiče přes známé v Plzni domluvili možnost nastoupit na vysokou školu tam a studovat vysněné učitelství, kombinaci I. stupeň - němčina.
Když jsem plzeňskou pedagogickou fakultu v roce 1969 končila, bylo mi jasné, že mě komunisti stejně učit nenechají. Mimo jiné i proto, že jsem už pár měsíců měla v rodině dva emigranty: bratra a švagrovou. Můj přítel Michal měl v emigraci sice jen bratra, ale i to považovali komunisté za zásadní škraloup v životopise. A tak jsme se rozhodli, že utečeme taky. Kanada byla jasná volba. Abych dostala pas, musela jsem si zařídit trvalé bydliště v Praze, v Litomyšli bych s takovým požadavkem samozřejmě neuspěla. Ačkoli jsme v té době už byli s Michalem tzv. vážná známost, neodvážili jsme se vzít, abychom na sebe při opouštění republiky nepřipoutali pozornost stejným příjmením.
Náš útěk z komunistického Československa začal tím, že jsme se přihlásili na zájezd na Slovensko a do Maďarska. Protože poslední den byla na programu Vídeň. Samozřejmě jsme celou dobu čekali jen na okamžik, kdy nám dá průvodce ve Vídni rozchod. Pod záminkou, že jsme si něco zapomněli v autobuse, jsme se do něj vrátili, popadli kufry a odešli za lepšími časy. Nechtěli jsme skončit ve sběrném táboře, a tak jsme si rychle sehnali práci, požádali o vystěhování do Kanady a čekali. Poněvadž v jejím případě stále platila přednost pro manželské páry, vzali jsme s Michalem snubní prstýnky, které jsme si přes hranice přivezli v tubě se zubní pastou, a 5. listopadu 1969 se vzali. Do Kanady jsme odletěli hned 10. prosince a žijeme tam dodnes.
Archivní materiály doplněné v srpnu 2025 - ze soukromého archivu poskytli Eva a Karel Bergmannovi
