Příběh o rozvětvené rodině
Pan Leopold Eisner (narozen 29. prosince 1883) a jeho bratr Edvard/Eduard (narozen 9. března 1882) vlastnili malou továrnu, která byla v domě na dnešní ulici B. Němcové číslo 142, kde je dnes ZUŠ Bedřicha Smetany. Firma se jmenovala LINELA. Vyráběla povlečení a luxusní dámské hedvábné prádlo, ručně vyšívané. V přízemí byly kanceláře a expedice, v prvním poschodí veliká dílna s "fabrickým" oknem. Děvčata, zaměstnankyně, při hezkém počasí to okno otvírala a volala přes střechu na krejčího pana Famfulíka, který měl šicí stroj u okna proti nim, aby jim zazpíval. Jeho žena měla na dnešním Smetanově náměstí krám, vyráběla a prodávala v něm klobouky. Když nebylo dost práce, přivydělávala si v LINELE.
Pan Leopold bydlel s manželkou a dcerami Věrou (narozena 6. července 1918) a Květou/Florou (narozena 6. ledna 1923) ve vile na dnešní Mařákově ulici číslo 563. Věra maturovala na litomyšlském gymnáziu ve školním roce 1936 - 1937.
Pan Edvard měl dceru Evu (narozena 26. prosince 1926) a syna Pavla (narozen 18. září 1929). Přistěhovali se do Litomyšle ze Skutče asi v roce 1930. Bydleli v "Hošpesově vile"na dnešní ulici T.G.Masaryka 653 v prvním patře v nájmu. Měli koberec a luxusní bílý nábytek.
Eva měla spoustu krásných kudrnatých vlasů, které nosila rozevláté kolem hlavy. Byla spíš sportovní typ a uměla výborně plavat. Pamětníci o ní říkají, že byla upřímná, milá a kamarádská. Navštěvovala dívčí školu a krátce gymnázium (prima, část sekundy), po škole chodila za rodiči do LINELY.
Volný čas trávila na Špitálku, hrála si tam s kamarádkou Irenou Famfulíkovou (dnes Mělnickou). Cvrnkaly kuličky, honily se nebo sedávaly na parapetu výlohy Sladkusových a povídaly si. Někdy se za nimi zastavil i Jirka Sladkus. Asi v r.1937(38) byla Eva s Irenou na sokolském táboře v Sebranicích. Bydlelo se ve škole ve třídách, jako postele sloužily dívkám slamníky položené na zemi.
Na besídku Sokola přišla Eva oblečená do krásného piešťanského kroje, zřejmě ušitého na míru.
Leopold Eisner byl zatčen za heydrichiády. U trafikantky Králové v Litomyšli se prý schovával nějaký člověk, možná tam jenom přespal. Někdo to udal a Němci udělali u Králových prohlídku. Nenašli člověka, ale dole v krámě v zásuvce seznam lidí, kteří dávali peníze pro vdovy a ženy těch, co byli zatčení. Pan Leopold v té době navštívil Freyovy a říkal jim, že je na seznamu i jeho jméno, že dal panu Královi do úschovy dokonce všechny rodinné cennosti. Lidi ze seznamu Němci postupně pozatýkali a hned i popravovali. Leopold Eisner byl popraven 10. června 1942 v Pardubicích.
Edvard, Flora, Věra, Eva i Pavel odjeli z Litomyšle transportem 2.12.1942 do Pardubic, pak 5.12. do Terezína a tam byli zařazeni do transportu Cr 23.1.1943 do Osvětimi (Edvard číslo 1202, Flora 1195, Eva 1204, Věřino a Pavlovo číslo neznáme). Všichni v Osvětimi také zahynuli.
Z Litomyšle byli 2.12.1942 deportováni ještě Salomon Eisner (narozen 5.2.1855), Berta Eisnerová (narozena 25.2.1881), Blažena Eisnerová (narozena 1.4.1886), Helena Eisnerová (narozena 6.2.1895), Josef Eisner (narozen 25.3.1910) a MUDr. Richard Eisner (narozen 22.7. 1914). Jejich příbuzenské vztahy k rodinám Leopolda a Edvarda se nám nepodařilo uspokojivě určit. Salomon zemřel v Terezíně 20.11.1943, Berta byla zařazena do tzv. zářijového transportu Dm 6.9.1943 (měla číslo 3493). Blažena, Helena a Richard jeli do Osvětimi 23.1.1943, Josef až 18.12.1943. Nikdo z nich nepřežil.
Dagmar Burdová, Tereza Jandáčková, Markéta Zrůbková
Vzpomínky Milady Kocourkové, nar. 1930, vyprávěné Dagmar Burdové v červenci 2013, zpracované v srpnu 2013, autorizované pamětnicí
Bydleli jsme v Litomyšli na Mařákově ulici v domě číslo 651 (dnes restaurace Bludička). Majitelem domu byl truhlář Vaňous. Měla jsem pět sourozenců, tatínek byl krejčím. Rodina Leopolda Eisnera, jednoho z vlastníků továrny Linela, bydlela v sousedním domě. V Lince byla zaměstnaná moje sestra.
Eisnerovi nebyli chudí, ale ani z tzv. vysokých vrstev. Lidé je měli rádi, protože byli laskaví, vstřícní a pohostinní. Rozhodně to nebyli ortodoxní Židé. Slavili Vánoce, mívali ozdobený stromeček. Jestli chodili na Vysoké svátky do synagogy, nevím.
Pan Eisner byl menší tmavý muž s bříškem. Paní se starala o domácnost, pomáhala jí služka. Měli dvě děti: Evu (nar. 1927) a Pavla (nar. 1932), ti byli spolužáky mých sourozenců. Eva sestry, Pavel bratra.
My jsme před válkou nerozlišovali, jestli byl někdo Čech, Němec, Žid. Majitelem domu, kde jsme bydleli, byl Čech, tatínek měl německé učedníky z Janova, sousední rodina byla židovská. Mluvili jsme spolu normálně, nikoho nenapadlo dělat nějaké rozdíly mezi lidmi jen proto, že jsou jiné národnosti nebo jiného vyznání.
My děti jsme spolu kamarádily. Na ulici jsme hrávaly kuličky, honily jsme obruč, skákaly jsme panáka,…. K domu, kde Eisnerovi bydleli, patřila velká zahrada s altánkem, kde jsme se scházely. Paní Eisnerová tam s námi nacvičovala divadlo. Byla u toho velmi pečlivá. Pamatuju si, jak třeba říkala dceři: Evo, otoč se dopředu, tvůj zadek nikdo nemusí vidět. Připravila nám jednoduché kostýmy (šátky, korále,...) a v altánku pak proběhlo představení pro jiné děti z okolí. Vstupenka stála 20 haléřů.
Pavel měl dětské kolo. To byla vzácnost. Oceňovali jsme, že když ho vzal na ulici, všichni zájemci se na něm mohli do sytosti povozit.
Na nás, své sousedy, byli Eisnerovi moc hodní. Občas paní Eisnerová dávala mamince oblečení, které se jejím dětem nehodilo. Stačilo věc na někoho z nás dětí upravit a mohla se normálně nosit.
Den matek se v Litomyšli tradičně slavil na náměstí průjezdem alegorických vozů. Vzpomínám si na jeden rok, kdy v Lince na jejich firemní alegorický vůz šili pro holčičky žluté šatičky s rukávky jako křidélka, holčičky v nich měly představovat kuřátka. Jedny ty šaty paní Eisnerová pak donesla mamince, ta odpárala „křidélka“ a měla jsem krásné letní oblečení.
Na začátku války Eisnerovi plánovali, že odjedou do Palestiny a že tam budou sklízet na plantážích jahody. Nechali si u nás šít pracovní zástěry s „lacly“ a s velkými kapsami na nářadí na břiše. Pan Eisner sháněl i různé drobné zahradnické nářadí. Proslýchalo se, že náš domácí, truhlář Vaňous, jim udělal kufry s dvojitým dnem, aby si tam mohli dát na cestu do Palestiny nějaké tajné věci. Jenže neodjeli nikam.
Začala persekuce židovského obyvatelstva, Němci zabavili Linku a místo prádla se tam začaly šít různé válečné potřeby, například se lemovaly gumou brýle do ponorek.
Můj tatínek přišil Eisnerovým na oblečení židovské hvězdy. Eva a Pavel nejprve přestali chodit do školy, pak ani nevycházeli z domu. Do jejich bytu se přistěhovala další židovská rodina. Nevím, kdo to byl, měli dvě nebo tři děti. Ale ty jsem neznala, ven nechodily, už si s námi nehrály.
Paní Eisnerová byla pořád uplakaná. Neměli potravinové lístky, nebo strašně málo, vůbec nevím, z čeho žili. Moje maminka s nimi hodně cítila. Pamatuji se, že se u nás s jídlem velice šetřilo a že když jednou byly na Vánoce mimořádné příděly, my jsme dostali jablka. Maminka mě poslala, abych ta jablka donesla Eisnerovým. Dodneška vím, jak jsem na ně měla strašnou chuť. Ale dostala jsem to za úkol, tak jsem šla. Maminka říkala: Dyť oni chudáci nic nemají, teď je tam tolik dětí. Občas jsem k sousedům nosila i malé balíčky s cukrem.
Na začátku zimy 1942 nám donesla paní Eisnerová různé halenky a zástěry po Evě. (Byla větší a silnější než já, tak se to na mě postupně upravovalo.) V prosinci Eisnerovi z Litomyšle zmizeli. Já jsem si toho vlastně ani nevšimla. Byla jsem malá a oni už vůbec nebyli venku vidět.
Do jejich bytu se přistěhovala z Budějovic rodina německého četníka Thomase. Ti dva dospělí neuměli česky ani slovo. Měli tři děti: Kristl, Elsu a Petra. My jsme se toho četníka jako děti moc bály. Chodil pořád v uniformě a už na pohled byl zlej. Bydleli vedle nás asi rok a pak se tam přistěhoval jiný německý četník i manželkou. Ten zemřel opravdu neobvykle. Prý měli v zajetí syna. Když šel v únoru 1945 kolem domu pochod ruských zajatců, četníkova manželka s nimi cítila a hodila jim z okna balíček cigaret. Jeden zajatec se k balíčku sehnul, ten četník stál před domem, vzal pušku, chtěl zajatce uhodit pažbou, ale puška vystřelila, zasáhla útočníka do břicha a zabila ho. Byl pohřbený v Litomyšli, ale ten hrob někdo dva tři dny po pohřbu rozhrabal. Četníkova žena se z Litomyšle odstěhovala a ty ostatky si vzala s sebou.
Já jsem byla droboučká, hubená, a když jsem měla být v roce 1944 totálně nasazená, maminka se hrozila, že to nepřežiju. Pomohla mi náhoda. V Litomyšli se objevila mladá žena, místní rodačka, která se provdala do Salzburgu na rakouského inženýra. Přijela před frontou z Německa i s dětmi jako tzv. národní host. A protože se naše maminky znaly, dohodly se spolu. Já jsem neodjela do Německa, ale nastoupila jsem u nich jako pomocnice v domácnosti. Tihle „národní hosté“ dostali zvláštní poukázky, na které si mohli vzít v synagoze, kde byl sklad zabaveného židovského majetku, co chtěli. Porcelán, příbory, nábytek…… Moje zaměstnavatelka nechtěla nechat poukázku nevyužitou, ale na druhé straně se jako rodilá Litomyšlačka styděla do synagogy jít osobně. Proto poslala mě, abych něco vybrala. Já si pamatuji, že jsem tam mezi všemi těmi věcmi najednou uviděla koberec. Ten je Eisnerových! blesklo mně hlavou. Když jsem pak odevzdávala čajový servis a jakési nádobí, ptala se mě paní, jestli tam nemají nějaký pěkný koberec. Nemají, odpověděla jsem přesvědčivě.
O Eisnerových jsme už neslyšeli. Až můj bratr po válce. On byl totálně nasazený na práci v Německu a po válce šli kluci jeho ročníku na pětiměsíční povinnou vojenskou službu. Jeho velitelem někde u Lanškrouna, snad v Červené Vodě, byl Žid, který přežil Osvětim. Když to bratr zjistil, řekl mu, že je bývalý soused litomyšlské rodiny Eisnerových, a ptal se ho, zda o nich něco neví. Dozvěděl se, že Eisnerovi šli v Osvětimi-Březince hned z rampy do plynové komory. Nevím, jestli je to pravda. Klidně může jít o shodu jmen či o domněnku. Nicméně bylo hodně brzy po válce, to by mohlo hrát ve prospěch téhle informace.