Příběh o opravdovém přátelství
Eva Freyová se narodila 23. března 1930 v Plzni. Do Litomyšle se s rodiči přistěhovala roku 1934 do vily (dnes ulice Kapitána Jaroše 428), kterou postavil její dědeček pan Finger pro dcery Micii (Sgallovou) a Markétu/Margaretu (Freyovou).
Evin tatínek Viktor Frey se narodil 10.dubna 1901, Evina maminka Markéta/Margareta Freyová 27. dubna 1909. Seznámili se v Litomyšli, kam Viktor jezdil z Plzně za babičkou Breitenfeldovou do domu na dnešním Smetanově náměstí 113 (Breitenfeldovi dům vlastnili a v přízemí měli do náměstí krám s látkami), později i k rodičům, když se tam přestěhovali. Svatbu měli v Litomyšli v květnu 1929. První společná léta žili v Plzni, kde měl pan Viktor, strojní inženýr, pěkné místo ve Škodovce. Jenže v roce 1933 dostal výpověď. Naštěstí nebyl nezaměstnaný dlouho. Nastoupil do ocelárny v Mostě a dostal na starost sjednávání zakázek. Firma na tu práci měla tři zaměstnance. Jednoho pro Sudety, jednoho pro Prahu, zbytek připadl panu Viktorovi. Bydlení v Plzni bylo pro jeho časté cestování nevýhodné, i když měl firemní auto. Takže se Freyovým zalíbil nápad pánů Fingera a Sgalla (manžela Micie) na stavbu společného domu v Litomyšli, do kterého se zakrátko stěhovali.
Eva hodně kamarádila s Anitou Fischerovou, provdanou Frankovou, obě rodiny se často setkávaly. S ní také začala chodit do školy (dnes VOŠ a SPgŠ Komenského náměstí 22), tzv. cvičné obecné (cvičná škola byla místem, kde vykonávali praxi studenti učitelského ústavu sídlícího v téže budově). Do 1. třídy v září 1936 nastoupilo 35 dětí. Mezi prvňáčky seděla i Boženka, tenkrát Bartošová, později provdaná Skálová. Jejich třídním byl pan učitel Václav Morávek. Dodnes vzpomínají na jeho smysl pro spravedlnost, která se projevovala i v maličkostech: Ve třídě se tehdy sešly děti z bohatších rodin, některé z velmi bohatých. Aby se ostatní nestyděly za to, že jsou chudé, nepřijal pan učitel od nikoho koupenou kytku, jen vlastnoručně natrhanou. (O V.Morávkovi v Litomyšli ještě dnes lidé mluví jedině jako o "panu řídícím". Ten titul si s sebou přinesl ze svého působení na venkovských školách, a ačkoli ve městě žádnou řídící funkci po další dvě desítky let nevykonával, titul a úcta s jeho užíváním spojená už mu zůstaly.)
Na měšťance umístěné ve stejné budově učil pan profesor Martínek. S paní učitelkou Trefulkovou se rozhodli, že budou nacvičovat divadlo o Palečkovi. Vybrali sedm dětských herců. Pan učitel Morávek jim doporučil Boženku. Byla z nich nejmenší a dostala roli Palečka, na kterou byla hrozně pyšná. Tím začala její "herecká kariéra" a sláva mezi dětmi. Od třetí třídy už pravidelně hrála v ochotnickém divadelním souboru pana ing. Novotného, ten nacvičoval představení pro děti. Jednou měla být Boženka Kašpárkem. Potřebovala černé cvičky, ale neměla je a její rodiče na ně ani neměli peníze. Tehdy jí pomohla Eva - půjčila jí svoje. Tak Boženka hrála divadlo a Eva byla pyšná, že její cvičky také účinkují. Tím začalo velké přátelství mezi židovkou a křesťankou.
Božena Skálová (za svobodna Bartošová) se narodila stejně jako Eva roku 1930. Její tatínek Antonín byl mistrem cementářem, maminka Marie kuchařkou. Boženka měla ještě sestry Marii a Věru, bratry Jaroslava a Antonína. Bydleli na dnešní ulici Jana Žižky v domku s číslem 721.
Eva byla "z lepší rodiny" a jedináček. Podstatně chudší paní Skálové připadalo, že její kamarádka měla spoustu věcí, asi všechno, co si přála. Přesto prý nebyla vůbec namyšlená ani panovačná. Hrála na klavír, dobře se učila, ale vůbec jí nešlo kreslení. Paní Dušková (příjmení Evy po svatbě) vyprávěla, že si asi ve druhé třídě paní učitelka zavolala pana Freye a domluvila se s ním, že když on bude dceři pomáhat doma s výkresy, dostane Eva z kreslení na vysvědčení dvojku.
Eva se s Boženou rychle skamarádila. Často se navštěvovaly. Hrávaly si u Freyových v altánku s panenkami, na zahradě si házely míčem a skákaly přes švihadlo. Ke svačině měly vždycky nějakou dobrotu, například bábovku a kakao. Eva zvala Boženu na oslavy svých narozenin. Paní Skálová si pamatuje, že Evě trhala jako dárek nějaké kytičky, asi sněženky. "Jednou jsem byla u Evy v sobotu, měli zrovna šábes", vzpomíná paní Skálová. "Bylo tam moc lidí, určitě Fingerovi a Sgallovi. Jejich Milan kamarádil s mým bratrem Tondou. Mluvilo se německy. Já jsem nerozuměla, co mi říkají, a paní Freyová mi to přeložila."
Šly spolu i do synagogy. "Byl to nádherný dům. Pamatuji se, že muži měli na hlavách klobouky a chodili dokola kolem oltáře. Bylo to tam celé ve zlatě a v červené barvě," vzpomíná paní Božena.
V zimě Božena chodívala sáňkovat do "třešňovky" - aleje při cestě z Litomyšle do Morašic. Byly tam velké skoky a to se dětem líbilo. Obě si dodnes dobře pamatují, jak Božena pozvala na sáňkování i Evu. Když přes jeden takový skok dívky skočily, Eva si vyrazila dech. Božena ji vzala k sobě domů. Boženina maminka se o Evu postarala a za chvíli už bylo dobře. Ta ale víckrát na třešňovku sáňkovat nešla.
Jednou spolu kamarádky byly pouštět draka. Evin se zamotal do stromu, ale nějaký kluk pro něj vylezl a vysvobodil ho. Jenže Božena mu pak, asi ze samé vděčnosti, řekla, že si draka může nechat. A Evě to bylo velmi líto.
Když Němci zabrali vilu na ulici Kapitána Jaroše, zřídili v patře kanceláře NSDAP a v přízemí Kindergarten mateřskou školku. Sgallovi se odstěhovali na Havlíčkovu ulici k babičce Sgallové a Freyovi na dnešní Smetanovo náměstí 113 k babičce a dědečkovi Freyovým.
Eva přestala roku 1940 chodit do školy. Maminka Boženě říkala, že židům to Němci zakázali a že by si měla dál chodit s Evou hrát: "Chodila jsi tam dřív, měla bys i teď." Božence to připadalo normální, a tak poslechla. Do bytu Freyových na náměstí se chodilo z boční ulice od dnešní spořitelny. Byl v patře, kam vedly dřevěné schody, které hrozně vrzaly, a Boženka se jich moc bála. Musela na návštěvu chodit potmě, aby to nikdo nevěděl.
"Měli velký pokoj s kobercem, tam se scházela celá rodina. S Evou jsme si v něm hrály s panenkami a různé společenské deskové hry. Také jsem jí říkala, co se právě učíme. Pamatuji si, jak tam starý pan Frey seděl v proutěném křesle. Dostala jsem vždy nějakou svačinu, i když byla válka a všechno bylo na lístky. Paní Freyová chodila asi shánět jídlo i k sousedům."
Evu chodila domů učit i židovka Věra Štolcová, která už měla po maturitě.
Do Terezína odjela Eva s rodiči 6. prosince 1942, o tři dny později než ostatní litomyšlští židé (i všichni jejich příbuzní), protože Evin tatínek byl představeným Židovské obce v Litomyšli a měl ještě nějaké povinnosti. Boženka o ní pak celou válku nic nevěděla. Že Eva z Litomyšle zmizela, jí asi vysvětlila maminka, ale už si na to nedovede vzpomenout.
Freyovi strávili tři dny v Pardubicích v nějaké škole (do 9.12.). Museli odevzdat šperky a hodinky. Pan Frey řekl Evě, že se jí budou ptát, jestli má hodinky. "Když řekneš ano, budeš je muset odevzdat. Tak se rozhodni." Jenomže Eva neuměla lhát, tak je přiznala a přišla o ně. Ale byla pyšná, že dostala šanci se rozhodnout sama. Potom jeli do Bohušovic (transportem Cg, Viktor 199, Eva 200, Markéta 201) a pěšky se zavazadly do Terezína. Eva si s sebou vzala knížku Hoši od Bobří řeky a panenku. Bylo to pro ni velmi těžké a bylo jí úzko.
V Terezíně byla Eva s rodiči nejprve 3 dny ve "šlojsce" (Schleise). Pak ji s maminkou ubytovali v Hamburských kasárnách. Paní Markéta chodila pracovat na tři směny do prádelny. Eva pak dostala spálu a z nemocnice se už mezi dospělé nevrátila, šla do Kinderheimu. Tam se setkala s Anitou Fischerovou. Hodně spolu kamarádily. Odlišovaly se od ostatních, protože byly "uťápnutý". V jejich heimu bylo hodně dětí ze sirotčince, které měly jiné zvyky a chovaly se k Evě a Anitě ošklivě.
Aby se holčičky nějak zabavily, vymýšlely pro ně jejich vychovatelky různé činnosti. Jedna německá židovka je učila malovat. Paní Dušková vzpomíná, že malovala velmi ráda. Ta Němka jí prý moc pomohla. Říkala jí totiž, že má fantasii, místo aby řekla, že nemá talent.
Eva také obdivovala Anitin kabát, protože měl kapucu. Jednou dostala Eva (asi z Litomyšle od Horských) balíček, kde bylo trochu sádla a cukru. Eva si namazala kousek chleba, ocukrovala ho a celý snědla. Žádné děti se o jídlo nedělily. Dodnes si pamatuje, jaká to byla dobrota. Anita jí to moc záviděla.
Evě v Terezíně zemřeli dědeček i tatínek. Dědeček Julius Frey zemřel v době zákazu vycházení z kasáren 28.4.1943. Evin tatínek byl u něj často. Měl totiž práci, která mu umožňovala chodit do různých budov. Využíval toho, a když sehnal od maminky trochu jídla, zanesl ho Evě a svému otci. Jednou dostal pan Viktor chřipku. Přechodil ji a pak měl zánět pohrudnice. Stonal 14 měsíců. Zemřel 23.6.1944. Zrovna kvetly šípky. Eva jeden kvítek utrhla a zasunula ho za víko rakve.
Strýc František Frey odjel do Osvětimi 20.1.1943, babička a dědeček Fingerovi i teta, strýc a bratranec Sgallovi "zářijovým transportem" 6.9.1943, babička Hermína Freyová 15.12.1943.
Funkce správce obce, kterou pan Viktor vykonával před deportací, jeho ženu a dceru až do jeho smrti chránila. Pak šly Eva i její maminka nejbližším transportem, tj. 12. 10. 1944, do Osvětimi. Paní Dušková se domnívá, že přes Drážďany. Jely dva dny a dvě noci a vystoupily u nějaké rampy. Vězni se museli postavit do pětistupů a dali se na pochod. Když už stáli v Osvětimi na rampě a domlouvali se mezi sebou, co je čeká, šel kolem nějaký Němec, těsně se k nim přiblížil a zamumlal: "Říkejte, že je vám víc než 16 a míň než 45 a hlaste se na těžkou práci." Paní Freyová vzala tatínkův kabát a hodila ho přes Evu, aby vypadala mohutnější. To asi bylo štěstí.
V Osvětimi byla Eva s maminkou od 14. 10. do 28. 10.1944. Pak je vezli tři noci a dva dny do Lenzing bei Vőcklabruck (odbočka Mauhausenu). Tam pracovaly v továrně. Čistily stroje,a když uhodily mrazy, kopaly příkopy. V jejich táboře bylo asi 500 žen. Hlídala je esesačka Freulein Breutigam. Jednou slyšely, jak komusi povídá: "Když takhle budou pracovat ještě 14 dní, žádná tady nezůstane." Eva moc chtěla přežít, protože si přála odmaturovat na litomyšlském gymnáziu.
Když nepracovaly, seděly s maminkou a "vařily". Paní Freyová třeba povídala "Nemůžeš toho dávat tolik na stůl, bude ti špatně."
Eva Dušková si pamatuje, jak jednou šly vězeňkyně v pětistupech z práce a potkal je nějaký místní občan. Podal jí jablko. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Odpověděl, že Wabringer Dominik. Po válce se ho Eva s maminkou pokusily vyhledat, ale nepodařilo se jim to.
Jednoho dne měly za úkol zplanýrovat kompost. Šlo to lehce. Najednou paní Freyová uviděla něco bílého. Rychle po tom sáhla a vytáhla nahnilou cibulku. A protože měla Eva zrovna narozeniny, dala jí tu cibulku jako dárek.
Když se blížila fronta, byla paní Freyová úplně zesláblá, že ani nemohla chodit a do práce ji spoluvězeňkyně nosily na improvizovaných nosítkách (jinak by byla odsouzena k smrti). Eva se snažila sehnat jídlo. Věděla, kde se dají najít slupky z brambor. Bylo to hrozně daleko. Když si je nabrala, část cestou snědla a zbytek odnesla mamince. Jednou šla okolo stavení a měla takový dojem, že z něj na ni lidé z dálky kývají. Přiblížila se k nim, ale oni jí řekli, že takových jako ona, co tady žebrají, tu od rána byla spousta a odehnali ji.
Američané přijeli do tábora, který Němci den před tím opustili, 5. května 1945. Když Eva říkala mamince,že už jsou volné, paní Freyová povídala: "To už je stejně jedno." Vypadala prý ze všech vězňů nejhůř,jako tzv. musulman. Měla vytřeštěné oči, celý obličej porostlý vousy, vážila 29 kg (Eva 31 kg). Američané si ji fotografovali. Dali všem vězňům jídlo. Paní Freyová musela jít na marodku, Evu poslali s ostatními do bývalého tábora Hitlerjugend u jezera Attersee. Tam dostali šaty a po mnoha letech dost jídla.
První skupina zachráněných odjela domů v průběhu května. Eva a její maminka ale až 19. 6. 1945, protože paní Markéta byla dlouho slabá. Autobusem dorazily nejprve do Českých Budějovic. Mohly tam přespat a dali jim k jídlu škubánky, které Evě moc chutnaly. Viděly tam také německé zajatce. Eva tenkrát nemohla pochopit, proč ty Němce odsunují, proč je hned nezastřelí. Potom jely do Prahy, kde je prohlédli v lékařském domě. Paní Freyová nastoupila do Podolí do sanatoria pro repatrianty. Nějaký čas tam s ní byla i Eva. Potom si pro Evu přijeli jejich přátelé z Dobronic u Mladé Boleslavi. Na konci prázdnin ji odvezli do Litomyšle.
Když přijela Eva do Litomyšle, její maminka už tam byla. Bydlela u Filků na "Bělidlech". Nábytek měla schovaný u pana Horského. Snažila se získat zpět jejich vilu. V ní ale sídlila Rudá armáda a pak Svaz mládeže. Dodnes jsou na stěnách vysekané nápisy v azbuce. Když se dům uvolnil, v průběhu podzimu se paní Freyová s dcerou do něj nastěhovaly. Nejprve měly na topení jen jedna malá kamínka, ale paní Markéta sháněla nábytek, který si před válkou u některých lidí schovali. Bydlely s nimi i "bábinky"- byly to jejich příbuzné, které byly osvobozeny v Terezíně a teď pořád pletly.
V září nastoupila Eva do kvarty litomyšlského gymnázia, kde se zase setkala s Boženou. Musela udělat zkoušky z nižších ročníků. Maminka jí obstarala učitelku na český jazyka a matematiku. Vedle toho Eva chtěla stihnout ještě spoustu dalších věcí: učila se hrát na klavír a na akordeon, chodila na angličtinu k panu rektoru Stříteskému, do skautu, na keramiku, do rytmiky (asi do dívčí školy). Tam se v šatně její skupina střídala se skupinou osmiletých dětí, do níž patřila i paní Weissová, rozená Kroupová. Když Evina skupina skončila, holčičky v šatně pokřikovaly a házely po sobě věci. Eva si vždycky zalezla do kouta a brečela. Ostatní dívky si říkaly, že je "nějaká divná".
Boženka zase začala Evu často navštěvovat, hodně se také spřátelila s paní Freyovou. Ta o ní vyprávěla lidem na náměstí, že za její Evou chodila, i když se to nesmělo. Dnes paní Skálová říká: "Já jsem si tenkrát neuvědomovala, že dělám něco neobvyklého."
Maminka Božence radila, aby se Evy na nic neptala. "Eva byla uzavřená, naše holčičí řeči a starosti ji moc nezajímaly. Jednou v septimě nám pan profesor Faktor při filozofii začal vypravovat, že byl v koncentráku. Vykládal, jaké to tam bylo. Asi přeháněl nebo si vymýšlel, protože Eva vstala a řekla: "Tohle nemusíte vypravovat, já vím, jak to v koncentráku vypadalo, protože jsem tam byla dva a půl roku." A on už o tom nikdy nemluvil."
Doktor Červinka, který Evu doučoval chemii, zrazoval její maminku od tolika aktivit. Říkal, že na to Eva doplatí s nervy, a měl pravdu. Eva maturovala v roce 1950, nejprve z češtiny. Byl tam i profesor Červinka. Eva si vylosovala české spisovatele a na "potítku" si udělala na lístek mnoho poznámek. Při zkoušení byla nervózní a lístek stále žmoulala v rukou. Paní profesorka nechtěla, aby tím Eva kazila dojem ze svého vystoupení, a papírek jí vzala. Eva v tu chvíli vše zapomněla. Profesorka brzy pochopila, co se stalo, lístek Evě vrátila a pohladila ji po hlavě. Jenže ta se usedavě rozbrečela. Ruštinářka jí přinesla vodu a nařídila: "Vypij to." V tu ránu se Eva vzpamatovala a odmaturovala výborně.
Po maturitě odešla Eva do Prahy. Chtěla studovat psychologii, ale nakonec se přihlásila na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity "na řeči". Přijata byla na knihovnictví, které také vystudovala.
Božena se vdala v roce 1952, Eva v roce 1961. Její manžel se jmenuje Milan Dušek a je katolík. Seznámili se ve vlaku, kterým oba dojížděli do zaměstnání do Prahy. Eva z Litomyšle, on z Ústí nad Orlicí. Mají dvě děti (dceru Hanu narozenou roku 1962 a syna Petra narozeného roku 1967) a dvě vnoučata ( Haninu Terezku narozenou 1989 a Petrovu Kateřinku narozenou 2000).
Eva se po maturitě s Boženou viděla vždy po pěti letech na sjezdech spolužáků. Ale k paní Freyové chodila Božena hodně. Styky s Evou nikdy nepřerušila a postupně se setkávaly častěji a častěji. Kdykoli měla paní Božena cestu do Prahy, zašla za Evou, kdykoli přijela ona do Litomyšle, byly alespoň chvíli spolu. Dodnes si píšou a telefonují.
Když zemřela paní Markéta Freyová, byla noc z pátku na sobotu 10. října 1992. "Já jsem s ní ještě ve středu mluvila," vzpomíná paní Skálová. "Říkala mi, že jí není nějak dobře a motá se jí hlava, ale chystá se na návštěvu k Evě do Prahy. Za tři dny ji našli mrtvou. Ten den ke mně přišla Eva se svou dcerou Hankou, aby mi to řekly a aby ji se mnou oplakaly."
Radka Kulichová
Doplnění Příběhu o opravdovém přátelství
Vzpomínky Jany Horské, nar. 1945, vyprávěné Dagmar Burdové 28. června 2022, autorizované pamětnicí.
Mými rodiči byli Emílie Horská a Ferdinand Horský, bydleli jsme v Litomyšli na Lánech č. 480. Tatínek tam vybudoval firmu Horský. Zaměřovala se na výrobu a opravu zemědělských strojů, ovšem hlavním artiklem byly až sedmimetrové čluny, které nesly tatínkův vynález: motorové zařízení na sekání rákosu na rybnících. Největšími odběrateli těchto vodních žacích strojů byli rybníkáři z jižních Čech, ale dobře se prodávaly například i v Rakousku, Maďarsku a Polsku.
Že u nás Freyovi měli za války ukryté věci, jsem si uvědomila až mnoho let po tom, co se paní Freyová vrátila do Litomyšle.
Mám pocit, že zprvu ani maminka nevěděla, jaké riziko na sebe tatínek bere. Zařízení domácnosti Margarety a Viktora Freyových schoval perfektně, aby ho nikdo neměl šanci objevit. Co přesně nám Freyovi před deportací svěřili, nevím, o nábytek s největší pravděpodobností nešlo. Já si vybavuji ložní prádlo, nádobí, dekorativní předměty – prostě věci, které si po válce paní Freyová postupně odnášela. Bylo toho dost. I když jsem byla maličká, některé obrazy z té doby mi v paměti utkvěly.
V roce 1942 si tatínek určitě uvědomoval, že hraje o život. A nejen svůj. Proto všechno ukryl vně domu v různých skladech. Neřeknu kde, i když dnes už to vím.
Že rodiče posílali do Terezína balíčky s jídlem, a nejen Freyovým, mohu potvrdit. Ovšem tyhle informace se ke mně dostávaly postupně, protože naši o tom přede mnou nikdy nemluvili.
Margaretu Freyovou si pamatuji jako hodnou paní, která k nám po válce chodila nejprve hlavně za tatínkem. Uvědomuji si, že vlastně mluvila především s ním. Ale nám dětem vždycky přinesla nějakou pozornost. Nejčastěji taková platíčka, na nichž byly připevněné různé knoflíky.
Paní Freyová od mých rodičů dostala zpět všechno, co jí ukryli. Naši věřili, že se ona i její rodina pro svůj majetek vrátí. Proto by nikoho ani za války, ani po květnu 1945 nenapadlo se něčeho z jejich majetku dotknout.
Když tatínek 21. června 1960 zemřel, já se sestrou jsme byly vlastně ještě děti. Naše maminka potřebovala práci, ale vdovu po živnostníkovi nikde nechtěli, možná ani nesměli, přijmout. Paní Freyová, v té době zaměstnaná ve Faulhammerově mlýně jako dělnice, mamince pomohla k místu vychystávačky mouky. A tak se z nich staly spolupracovnice. Ve mlýně se postupem času lépe poznaly a dá se říct, že „se daly dohromady“.
Já jsem si paní Freyové moc vážila. Byla vždycky pečlivě upravená, nikdy jsem ji neslyšela říct vulgární slovo. Pamatuji si na jednu zvláštnost v jejím chování: Když s vámi mluvila, její tělo se otřásalo v podivných záškubech. Myslím, že to byly následky hrůzy, kterou prožila.
Musím říct, že rodiče za jejich chování obdivuji. Já bych se v takové situaci bála. Ale jsem ráda, že oni byli stateční. Freyovi si jejich pomoc zasloužili.
Eva Freyová Dušková (krátký dokument)
Eva Freyová Dušková (krátký dokument- Milan Balkins Balek) from Balkins on Vimeo.