Příběh o majitelce domu
Paní Ema Bondy (narozena 27.listopadu 1876) byla za svobodna Rosenbaumová. Bydlela ve vlastním domě číslo 31 na dnešním Smetanově náměstí. Pamětníci si ji vybavují hlavně z doby, kdy už v Litomyšli žila sama, bylo to ve 30. letech minulého století. Její syn žil tehdy s manželkou ve Vídni a jezdil za maminkou na návštěvu. Paní Ema s ním a s jeho ženou mluvila německy, ale s lidmi z domu česky. Oni jí říkali Bondová.
"Lidé z domu" byli: pan Hochman s manželkou a dcerou, vdovou, Šmejcovou se dvěma dětmi, Olgou a Milanem, a pan Chládek s manželkou a dcerou Dagmar. Olga, dnes Rejmanová, vzpomíná, že si paní Bondy přála být od dětí zdravena Guten Tag. Děti oslovovala zásadně Oluško a Milánku. Volala na ně: " Milánku (Oluško), šel sem, chtěl by cukříček?" A dávala jim kostku cukru a vodu na zapití.
O otci paní Emy, panu Rosenbaumovi, víme, že byl hrozně úzkostlivý. Chodil prý k vlaku o hodinu dříve, aby mu to neujelo. Paní Rejmanová si pamatuje, jak její maminka, paní Šmejcová, občas říkávala:,,Už jsem jak starej Rosenbaum."
Paní Bondy se přátelila hlavně s paní Hochmanovou. Sedávala s ní po večerech na náměstí před dřevěnými vraty do domu na lavičce. Obě ženy si onikaly. Paní Hochmanová se obvykle ptala: ,,Copak vařej, paní Bondová?" A nejčastěji dostávala odpověď: ,,Ale mám nějakou roštěnku."
Většinu dne trávila paní Bondy v kuchyni. To si oblékla krátký soukenný kabátek "na doma", dala si na nos cvikr a četla si. Za pěkného počasí sedávala na dvorku s trávníkem na lavičce pod starou rynglí a dělala nějakou ruční práci.
Paní Bondy pomáhala paní Libochowitzové, manželce "kostelníka" ze synagogy, umývat a strojit mrtvé. Sama o sobě říkala, že u toho není moc šikovná, ale ,,punčochy mu vždycky navlíknu".
Když Němci udělali z gymnázia lazaret své armády, byla paní Bondy vystěhována ze svého bytu v patře, kam se nastěhoval pan Nohava, školník z gymnázia. Pan Hochman ji nechal bydlet v místnosti za svým holičstvím, kde zůstala až do svého odjezdu do ghetta. Když 2. prosince 1942 odcházela do transportu, loučila se s paní Hochmanovou v kuchyni. Měla prý u nohou velký ranec a na sobě kožich. Paní Olga Rejmanová si pamatuje, že i když byla tehdy malá holčička, říkala si, že už ji asi nikdy neuvidí. Ema Bondy byla v Terezíně do 15.12.1943, kdy odjela transportem Dr jako číslo 200 do Osvětimi, odkud se už nevrátila.
Díky vzpomínkám paní Rejmanové a paní Šplíchalové, rozené Chládkové, si dokážeme dobře představit, jak dům paní Bondy vypadal a jaký byl jeho osud.
Před válkou bylo v přízemí vlevo holičství pana Hochmana. Krám vedl do náměstí, od něj byla prosklenými dveřmi oddělená tmavá místnost bez oken. Z ní se pak vcházelo do komory. Vpravo od vchodu do domu měla kloboučnictví modistka paní Chládková, i za ním byla tmavá místnost. Ta sloužila jako kuchyň. Na ni navazovala komora s okny, do dvora směřoval další pokoj, opět bez oken. Protože se nedal větrat, bylo v něm vlhko.
Po úzkých dřevěných schodech se chodilo do prvního poschodí. Z malého prostoru nad schody se vlevo vcházelo do bytu majitelky domu paní Bondy. Přišlo se hned do kuchyně se světlíkem, do náměstí měly okna dva navazující pokoje. Vpravo od schodiště byl byt rodiny pana Hochmana. Skládal se z tmavé kuchyně, dvou pokojů s okny do náměstí a jednoho "zadního" otočeného do dvora s okny na dřevěnou pavlač. Zde bydlela rodina pana Hochmana. Oba byty byly bez koupelen, vodovod končil na chodbě nad schodištěm společným "umyvadlem" s kohoutkem, na pavlači byl společný suchý záchod.
V zadní části domu byl dost velký dvůr s malým trávníkem a jediným stromem. Obklopovaly ho ze všech stran zdi.
Když se po válce paní Bondy nevrátila a o majetek se nepřihlásil ani žádný dědic, dům připadl Fondu národního majetku. Pan Nohava se vrátil zpět do bytu v gymnáziu. Po něm se nastěhovala z přízemí do patra rodina modistky Chládkové. Místnosti za kloboučnictvím se pak už nikdy k bydlení nepoužívaly, sloužily pouze jako skladiště.
Když bylo holičství pana Hochmana i kloboučnictví paní Chládkové znárodněno, v holičském krámku dál pracovali holiči, ale v kloboučnictví vzniklo dámské kadeřnictví.
V roce 1975 byly všechny byty zrušeny a z budovy se stal Dům služeb s holičstvím, kadeřnictvím a kosmetikou.
Po roce 1989 dům prošel rozsáhlou rekonstrukcí. The new private owner had it rebuilt for commercial purposes.
Dagmar Burdová a Karolína Osecká
